Máte dotazy ohledně bižuterie či jejího nákupu? Volejte:
+420 607244029
+420 602446126

Nebo pište na Bižuterie e shop:
info@bijoux-trend.cz

Soupravy bižuterie, plesová bižuterie, svatební bižuterie, náhrdelníky a naušnice  z našeho internetového obchodu bižuterie vždy krásným způsobem potěší. Využijte možnost zabalení bižuterie do našeho dárkového balení bižuterie jako krásné dárky. Levná bižuterie Jablonec

Akce bižuterie

Moderní šperky bižuterie a jejich historie

Už jste si prohlédli naše moderní bižuterní šperky?

Bižuterie e-shopModerní a kvalitní bižuterní šperky si dnes nezadají se šperky skutečnými a leckdy je od sebe vyjma ceny ani nerozeznáte. Nechte se o tom přesvědčit nabídkou našeho  obchodu Bižuterie e-shop. Nabízíme Vám originální české šperky za přiměřené ceny, přímo od výrobců z Jablonce nad Nisou. Oproti kamenným či jiným internetovým obchodům nabízíme kompletní soupravy šperků s možností libovolných barevných variací podle Vašich představ. Pokud některé vzory bižuterie nemáme skladem, rádi Vám je vyrobíme ve velmi krátkém čase. Námi nabízené šperky jsou vyobrazeny zcela reálně, jsou vždy kompletní a cena včetně DPH je konečná, bez nutnosti jakékoli registrace. Naší nejobsáhlejší oblastí je štrasová a svatební bižuterie.

Výroba bižuterie je naším koníčkem a proto chceme vrátit kvalitní české šperky do běžného života nás všech. Proto není od věci si připomenout historii šperkařství v celé své délce i rozmanitosti, neboť bižuterní šperky představují základní oděvní doplňky dnešní doby. 

Šperky od historie po současnost:

Kliknutím na jednotlivé hlavní kapitoly se přesunete na jejich začátek.

1.- Historie pro šperky

1.1. Šperky v pravěku, doba kamenná

1.2. Šperky ve starověkém Egyptě, Řecku a Římské říši

1.3. Šperky v různých obdobích

1.4. Šperky na Českém území

2.- Historie pro šperky bižuterie

2.1. Počátky pro šperky bižuterie

2.2. Počátky bižuterie a sklářství na Jablonecku

2.2.1. Broušení kamenů pro šperky bižuterie

2.2.2. Pasířské řemeslo bižuterie

2.3. Jablonecká bižuterie 19.století

2.4. Jablonecká bižuterie 20.století

2.5. Jablonecká bižuterie 21.století

2.6. Firma Swarowski

2.7. Kontinuita bižuterie

2.8. Bižuterie v různých uměleckých obdobích 20.století

2.9. Vývoj v jednotlivých bižuterních komoditách

2.10. Vývoj Jablonecka

3.- Muzea se šperky a šperky bižuterie

3.1. - Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

3.2. -  Šperky v  Muzeu Českého ráje v Turnově na Semilsku

4.- Šperky obecně

         4.1.  Šperky podle materiálů

                        4.1.1. Zlaté šperky

                        4.1.2. Stříbrné šperky

                        4.1.3. Diamantové šperky

                        4.1.4. Titanové šperky

                        4.1.5. Wolframové šperky

                        4.1.6. Ocelové šperky

                        4.1.7. Kožené šperky

                        4.1.8. Šperky Swarowski

            4.2. Šperky podle použití

5.- Jak měřit šperky

6.- Komponenty pro šperky bižuterie

7.- Zpracování bižuterie

Úvod

Touha zdobit sebe a své tělo, provází člověka již od nepaměti. Zlatnictví, stříbrnictví a šperkařství patří mezi nejstarší řemesla. Některé prameny dokonce uvádí, že lidé se začali zdobit nejrůznějšími primitivními šperky ještě dříve, než-li se začali oblékat. Nošení šperků a ozdob mělo několik různých důvodů. Jedním z nich byla samozřejmě touha zkrášlit se, některé šperky měly symbolizovat lásku během námluv, jiné šperky se nosily jako amulety, nebo jako známka příslušnosti k určité skupině. Mezi největší milovnice šperků patřila anglická a skotská královna Marie II. Stuartovna, která údajně vlastnila šperky v takové ceně, že by se za ně daly koupit všechny zámky na Loiře.

1. Historie pro šperky 

nahoru

1.1. Šperky v pravěku

Již naši prapředci se s oblibou zkrášlovali různými předměty a šperky. Tyto první šperky vznikaly primitivními technikami výroby a jako materiál sloužilo především dřevo, kámen, hlína. Ke zdobení se pro šperky užívala perleť, lastury ale i zvířecí zuby a kosti.  Šperky a ozdoby z kovů se začaly nosit až někdy kolem roku 2700 před naším letopočtem. Teprve v této době se lidé naučili opracovávat kovy a začali se pyšnit stále krásnějšími oděvy a šperkyŠperky se také staly neodmyslitelnou součástí odívání každého, kdo něco znamenal. Šperky byly jednou z věcí vyjadřujících moc, bohatství a postavení svého nositele. Je historickým faktem, že touha vlastnit krásné věci a šperky patří mezi nejstarší lidské potřeby. Již od doby kamenné si člověk zhotovoval náhrdelníky a amulety. S objevem drahých kovů, zejména stříbra a zlata, světlo světa spatřily další šperky jako jsou náramky, náušnice, spínadla, prsteny nebo pečetítka. Ke zdobení se pro šperky užívalo stejně jako dnes drahých kamenů a perel.

Bronzová spona -  Bronzová spona

Náramky -  Bronzové náramkyNáramky 

Za nejstarší šperky jsou považovány korálky a jiné různé ozdoby vyrobené z korálků, které se objevovaly již před více než padesáti tisíci lety . Již tehdy sloužily šperky zejména jako symboly moci a bohatství, také jako forma komunikace, taktéž se jim přisuzovala magická a ochranná moc. Korálky si pro šperky vyráběli lidé už v době kamenné a to z různých semínek, lastur, kostí, kamínků a drápů. V Anglii byly dokonce nalezeny drobné zkamenělé kousky mořské houby s přirozenými průduchy, které byly seřazeny dle velikosti do tvaru náhrdelníku. Až když lidé vynalezli nástroje, začali se vyrábět korálky i z materiálů, které nebyly přirozeným způsobem proděravělé.  
Z doby před 38 000 lety př. n. l. byly nalezeny ve Francii korálky ze zvířecích zubů a kostí. V Austrálii byly z období 13 000 let př. n. l. objeveny korálky z klokaních kostí a v Africe byly nalezeny korálky z vaječných skořápek, které byly zhruba 12 000 let staré. nahoru

1.2. Šperky ve starém Egyptě, Řecku a Římě

Se vzrůstající oblibou pro šperky, vzrůstala také prestiž řemeslníků, kteří šperky vyráběli. S narůstajícím zájmem o šperky, jako byli např. jehlice, náramky, náušnice  se stále více kovářů a kovolijců začalo specializovat přímo na výrobu šperků a dovedli toto řemeslo téměř k dokonalosti. Šperky a ozdoby se nejčastěji vyráběly z bronzu, zlata a stříbra. O mistrovství tehdejších výrobců vypovídají četné nálezy v hrobkách egyptských faraónů nebo také šperky z Mykén. Právě egyptské a řecké šperky patří mezi ty nejkrásnější a umělecky nejhodnotnější, jaké kdy byly vyrobeny. Ve starověkém Egyptě nosili zlaté šperky pouze faraón a jeho žena, protože zlato bylo považováno za maso slunce a symbolizovalo věčnost. Až později se mohli zdobit zlatými šperky i kněží a hodnostáři. V tě době byli zlatotepci velmi dovední, dokázali vytepat zlaté plátky dvacetkrát tenčí, než jsou dnešní.

Ve starém Řecku strávili zlatničtí mistři nad některými obzvlášť náročnými šperky i několik let. Například výroba zlatého pásu se smaragdy a démanty pro císaře Antonia trvala 12 let.

Starověké šperky jsou známé především z bohatých nálezů v hrobech a svědčí o vysoké úrovni starověkého klenotnictví. Materiálem čelenek, náramků, náhrdelníků, pásů, náušnic, přívěsků a prstenů byl zlato, stříbro a bronz. Umělecká výroba šperků vyvrcholila v císařské době, kdy jemností řetízků se řeckém a etruskému zlatnictví nevyrovná žádné, řazení drahých kamenů do náhrdelníků lze srovnat s nejlepšími výtvory renesance.

Nejoblíbenější šperky té doby:

Ve srovnání s řeckým bylo římské šperky hrubší, zdůrazňoval se spíše drahý materiál.

Dalšími oblíbenými šperky slavných se staly perly. Už ve starém Římě je směli nosit jen vysocí hodnostáři.

V Římě dosáhly šperky velké obliby

Ve starém Římě a Egyptě bylo šperkařství velice rozvinutým řemeslem. Řím se stal pro šperky dokonce jakýmsi centrem zlatnických dílen.
Jako průkopníky ve šperkařství lze též označit obyvatele Blízkého východu - Babylónu a Chetitské říše. Do skupiny nejužívanějších drahých kamenů pro šperky zde patřil tyrkys a karneol.
Omezená dostupnost a nákladné pořízení těchto drahokamů vedlo k výzkumu, jehož cílem bylo tyto drahé kameny nahradit lidskou činností.

Do historie korálků především razantně vstoupily osudy Řeků a Římanů. Jejich korálky měly zvláště typický barevný vzhled a vyobrazovaly krátký příběh chudých poddaných,ale i panské šlechty.

Dále pak velice zajímavý vývoj dali šperkům kmeny Indiánských předků.Ti korálky využívali k rituálním tradicím a samozřejmě v neposlední řadě k ozdobě svého těla. Vytvářeli pro šperky jednoduché, avšak vysoce originální korálky. Typická pro ně byla jejich jednoduchost, neboť splývaly s okolní přírodou. nahoru

1.3. Šperky v různých obdobích

Gotika je umělecký sloh plynule navazující na sloh románský. Začíná se projevovat od druhé poloviny 12. století a pokračuje ve vrcholném středověku zhruba po další tři století. V českých zemích nastupuje i ustupuje gotika o něco později. V Německu a střední Evropě trvala až do počátku 16. století, kdy se v Itálii a Francii již prosadila následující renesance. Ta se z gotiky nevyvinula, ale naopak se ji snažila popřít a při svém vývoji se opírala o antické dědictví.

Termín gotika nebo gotický se vztahuje ke Gótům. Předcházející epoše jej přisoudil s opovržením Giorgio Vasari a další italští humanisté; „gótské" umění pro ně znamenalo asociaci primitivního či barbarského. Ve Francii byl tento sloh nazýván „style ogival" - sloh lomený.

V době gotiky ovládly módu hlavně šperky slyšitelné - rolničky a zvonky. Nosily se zavěšené kolem pasu nebo lemovaly rukávy a výstřih.

Knoflíky byly známy již v pravěku, ale jejich význam stoupl až v gotice, která přinesla úzké oděvy. Ty se nedaly oblékat bez zapínání, a proto se používalo šněrování nebo knoflíky, které začaly být používány i jako šperky.

Napřiklad v období mezi 12. a 14.st. se lidé museli oblékat podle pravidel, aby nepobuřovali okolí. Pokud tento soubor pravidel nedodržovali, museli platit peněžní pokuty nebo byli dokonce vypovězeni z města. V oděvních pořádcích se psalo, jak se má která vrstva oblékat. Předepsané byly i barvy a množství metrů a typy látek, které budou určité vrstvy smět použít na zhotovení oděvu.

Jak se oblékali lidé v době gotiky víme jen z nástěnných maleb, obrazů a ilustrací knih. Těch se ale mnoho nedochovalo. Umělci byli fascinováni především křesťanskými a náboženskými motivy, kde se světský oděv a šperky příliš nevyskytovali, i když mnohdy zde nacházíme prvky z tehdejší módy.

Vrcholný středověk

Mužský oděv se skládal z košilové suknice, která se postupně zužovala. Měla dlouhé úzké rukávy. Dalšími částmi byly kabátec a plášť, který se nosil přes něj. Byl spojen šňůrkou přišitou na levé straně vedle knoflíku. Ve 13. stol. se objevují na obou stranách šperky - spony spojené stužkou.
Udatní rytíři nosili kroužkové nebo plátové brnění. Pod brněním pak vatovaný a prošívaný kabátec a suknici bez rukávů, kam se šperky nevešli. V létě tak chránili tělo před horkým brněním a v deštivém počasí brnění před vlhkem. Nohy navlékali do většinou bílých nohavic. Na hlavách nosili rytíři přilby. Důležitá byla heraldika (symboly šlechtického rodu, iniciály, barvy erbu), podle které mohli rytíře při turnajích rozpoznat.

Ženský oděv se přizpůsoboval ženskému tělu - poprvé se zužoval. Nosily košile s úzkými rukávy tzv. pachy. Dlouhé šaty se od pasu rozšiřovaly pomocí klínů. Na tuto spodnici si oblékaly surcot = svrchní oděv, něco mezi pláštěm a šatovou sukní. Dvouvrstvý oděv ale oblékaly ženy z vyšších vrstev. Obyčejné poddané měly jen jednu vrstvu. Ženské vlasy se kadeřily pomocí žhavých tělísek. Svobodné ženy chodily s copem nebo prostovlasé, vdané si hlavu zakrývaly rouškami. Ovíjely si je kolem hlavy nebo je měly jen tak položené. Roušky se doplňovaly korunkou. Vyšší vrstvy měly zlatou, nižší jen kovovou obroučku.
Důležitou součástí oděvu byly pokrývky hlavy. Muži nosili na hlavách čapky, kápě, kukly - buď samostatně nebo jako část oděvu. Velmi rozšířené byly také šperky. Dívky nosily již zmiňovanou korunku nebo vínek = věneček z živých, papírových, voskových květů nebo z perel a drahých kamenů - opět podle výšky postavení.

Oblíbené byly také zvonkové šperky. Lemovaly se jimi opasky, nosily se ve výstřihu nebo na obuvi. Ta se zužuje a protahuje. Vznikají špičaté boty. Obouvali si vázané sandály nebo uzavřené boty. Praktickým doplňkem byl kapsář. Nosil se uvázaný na těle, ne na opasku. V pozdější době se z něj vyvinula kabelka.

Rozvíjí se symbolika barev:

Červená = symbol života, souvislost s láskou, utrpení Krista, mučednická smrt
Bílá = symbol nevinnosti, čistoty, pannenství, nosily ji mladé dívky a světice
Zelená = barva naděje, nesmrtelnosti, vítězství = triumfu života nad smrtí, jara nad zimou
Modrá = barva nebes, věčnosti, Panna Marie (= královna nebes) chodila v modrém. Stálost, věrnost - ledňáček je modrý, trpělivost
Žlutá = ze šafránu, velice drahá - používaly ji jen vyšší vrstvy, ale postupně se stala barvou lidí na okraji společnosti (prodejné ženy, Židé), symbol podvodu, zrady
Černá = symbol smrti, hladu, smutku, neštěstí, pekla => stávala se moderní jako reakce na přemrštěnou barevnost nahoru

Renesance

Pojmem renesance (též renezance) je označován umělecký sloh a historická epocha trvající od 14. do 17. století. Vyznačoval se mj. zesvětštěním, individualismem a návratem k antice. Pojem znovuzrození (rinascenza) byl poprvé užit pro období rozkvětu umění a vědy, které začalo na konci 13. století v Itálii. Pojem renesance je francouzský překlad užitý francouzským historikem Jules Micheletem . Během poslední čtvrtiny 20. století se někteří historikové začali vyjadřovat v tom smyslu, že renesancí mohlo být více. Uvažuje se o renesanci 12. století a již zavedeným a obecně přijímaným pojmem je karolinská renesance. Dále je výraz užíván ve spojení s národními procesy v tomto období, např. anglická renesance, italská renesance atd.

V době renesance získaly popularitu speciální šperky - rafinované perlové spony do vlasů a mohutné prsteny se schránkou na jed. Někoho otrávit bylo velmi módní.

Baroko či barok (zřejmě z port. pérola barroca - perla nepravidelného tvaru) je umělecko-kulturní směr, který vládl v Evropě mezi roky 1600 a 1750. Vznikl v Itálii a rozšířil se po celé Evropě a v jejích koloniích. Slovem baroko se pak označuje i toto období.

Nejpravděpodobnější výklad slova baroko je, že pochází z portugalštiny, výraz perles baroques se pro perly nepravidelného tvaru používal již počátkem 16. století. Ve středověké logice se tak označovalo vše nabubřelé, nesprávné a směšné. V sedmnáctém století je zaznamenáno užití termínu „barokní" ve významu „tordovaný" (kroucený). Podobně jako označení mnoha jiných slohů bylo však i baroko pojmenováno až zpětně a i v tomto případě mělo toto dodatečně používané označení pejorativní přídech. V druhé polovině osmnáctého a v devatenáctém století bylo pro baroko často používáno také hanlivého označení: „sloh copový", případně „sloh parukový".

Kovové knoflíky v barokní době oděv pouze zdobily. Nosily se také stříbrné knoflíky, které už představovaly určitý majetek. Ten se u méně zámožných občanů dědil a tyto šperky se stávaly dokonce předmětem soudních sporů.

Baroko a později i rokoko se v módě překonávalo. Šněrovačky, krinolíny, paruky, šperky, nádhera a přepych za každou cenu. K tomu oblaka pudru a těžké parfémy, které zakryjí nedostatek osobní hygieny.

Rokoko (z francouzského rocaille) je umělecký sloh, který představoval další vývoj baroka v letech 1735 až 1770/1790. Zatímco ve Francii má rokoko charakter samostatného slohu, následujícího po období výrazného klasicismu, v prostředí střední Evropy, kde plynule navazuje na baroko, je chápaní rokoka jako samostatného slohu sporné. Vhodnější je používat pro střední Evropu termín pozdní baroko.Jako samoúčelná ozdoba pánského obleku se knoflíky masivně rozšířily. Hustě lemovaly přední okraje vesty, kabátu, byly na rukávech i kalhotách

Jméno slohu se odvozuje od francouzského rocaille (česky rokaj), ornamentálního zprohýbaného motivu, poněkud připomínajícího ušní boltec. Tento ornament nekonečných variačních možností vznikl počátkem 18. století v Itálii, avšak výtvarně byl akcentován hlavně ve Francii v době Ludvíka XV. Snad nejvýrazněji se mimo České země projevilo rokoko v oblasti odívání, líčení a účesů, což můžeme souhrnně nazvat jako rokoková móda. nahoru

1.4. Šperky na Českém území

Vzácné nálezy pocházející z 9. století jsou jedním z dokladů o bohaté vyspělosti zlatnictví a výroby šperků na našem území již z období Velké Moravy.

V Praze vzniklo dokonce tzv. „Zlatnické bratrstvo", což byla jakási organizace sdružující zlatníky. Členové měli své povinnosti, např. museli všichni docházet na svolávaná jednání. Měli svého mistra, který byl rovněž rozhodčí a soudce v případě, že došlo mezi členy k nějakým neshodám. Museli přísně dodržovat mlčenlivost, což znamenalo, že nesměli vyzrazovat nic z toho, co se na schůzích probíralo - všechna jednání byla tajná. Bratrstvo mělo také své podmínky, podle kterých se určovala kvalitní práce a jakýsi sazebník, podle kterého oceňovali svou práci a šperky. V roce 1366 dochází k uplatňování pravomoci mincovny nad zlatníky. Zvolení starší mistři z bratrstva kontrolovali ryzost zlatých a stříbrných šperků, byli však též podřízeni mincmistrům. Šperky se mohly vyrábět pouze ze slitin, které byly přezkoušené nebo přímo vyrobené v mincovně.

Rozvoj českého zlatnictví má na svědomí především velká hojnost drahých kovů, které se u nás těžily. Spolu s nástupem křesťanství se začínají rozvíjet řemesla zaměřená na krásu a zdobivost. Panovníci, vyšší duchovenstvo a lidé s určitým společenským postavením vyhledávali okázalé odznaky a šperky vyjadřující jejich moc. Byly to zejména prsteny, koruny, řetězy, výzbroj a berly. Z bratrstva zlatníků se stal cech, který měl svá přísná pravidla a zákony. Pokud se někdo chtěl stát mistrem v tomto oboru, musel vyrobit vlastní originální šperky, kterými prokázal své umění a tím i oprávnění k výrobní práci.

Rozkvět českého zlatnictví byl za vlády císaře Karla IV, který byl velkým příznivcem zlatnického řemesla a šperků. Zlatníkům také často dával hodnotné dary. Karel IV. roku 1346 nechal zhotovit Svatováclavskou korunu, která je jednou z nejhodnotnějších památek a nejvýznamnějším šperkem  této doby.

Během husitských válek se nedařilo nikomu a ničemu, také pro řemesla vyrábějící šperky a ozdobné předměty to byla krutá doba. Teprve až v jagelonské době dochází k opětovnému rozvoji tohoto umění. Nejoblíbenějšími šperky v této době byly především prsteny, které se nosily na všech prstech levé ruky a třech prstech pravé ruky. Oblíbené byly také velkolepé monstrance, které vynikaly nejenom svou velikostí, ale i jedinečným uměleckým provedením.

Vrchol českého zlatnictví spadá do 16. století, tzv. „rudolfínská doba", která byla příznivá veškerému umění, tedy i umění zlatnickému.

Třicetiletá válka znamenala opětovný úpadek a díky zlým časům a úbytku bohatství zmizel i přepych někdejšího zlatnického umění. V této době byly oblíbené především nápadně velké šperky, které se cenily spíše podle své hmotnosti, než-li kvalitou svého provedení.

17. a 18. století bylo pro české šperky taktéž spíše krušným obdobím, které však nakonec přešlo do lepších časů, kdy se začaly vyrábět krásné, pozdně renesanční prsteny, ryté a tepané předměty, filigránové šperky, barokní monstrance a další cenné předměty.

Počátkem 19. století dochází k opětovnému rozvoji českého zlatnictví a začínají se vyrábět slavné šperky z českých granátů. Tyto šperky se nakonec staly známé a velice oblíbené nejenom u nás, ale i jinde ve světě.

Česká šperkařská výroba se po roce 1928 vypracovala na jednu z nejkvalitnějších a může se úspěšně rovnat i s cizími šperky, které se sem původně dovážely.

2. Historie pro šperky bižuterie

nahoru

2.1. Počátky pro šperky bižuterie

Šperky bižuterie jsou staré jako lidstvo samo a zůstávají jeho nedílnou součástí dodnes. Můžou za to ženy a jejich touha být ještě krásnější, než jak je stvořila matka Příroda.

Šperky bižuterie a lidé se spolu vyvíjeli ruku v ruce, procházeli celou historií z období do období.Vývoj lidí, jejich schopnosti a zručnosti se odrážel na používaných materiálech pro šperky bižuterie.Již  na začátku historie lidstva se pravěcí lidé zdobili tak, že si na šlachy a lýka navlékali opracované kosti, suché plody a přírodniny jako náhražku korálků. S postupem osvojování zpracování kovů vznikaly další techniky, jednalo se hlavně o šperky lité nebo tepané a různě ryté. Z vykopávek jsou známé nejrůznější typy náušnic, náhrdelníků, přezek, hřebenů spon a přívěsků.

Již v pravěké době kamenné lze zaznamenat pokusy o výrobu kopií drahých kamenů pro šperky bižuterie. Shodou náhod, jako vedlejší produkt metalurgické a keramické výroby, vzniklo sklo, které se postupem času ukázalo jako nejvhodnější materiál k výrobě kopií drahých kamenů pro šperky bižuterie. Je zaznamenaným faktem, že nejstarší skleněný předmět byla nazelenalá perle z egyptských Théb. Vznik této perle se datuje pět tisíc let před naším letopočtem. V Mezopotámii byly nalezeny šperky (korálky, amulety), které nebyly celoskleněné, ale pouze pokryté sklovitou vrstvou. Později začala výroba po celém Středomoří, ve třetím tisíciletí v Indii, ve druhém pak v Evropě. Vedle kopií skutečných přírodních materiálů vznikaly pro šperky i skleněné perle a napodobeniny drahých kamenů.
Za průkopníky ve výrobě celoskleněných šperků lze označit Egypt a Mezopotámii. Z tohoto období existují první dochované záznamy o výrobě dutého skla. S touto érou je spojen objev bronzu, který se výborně hodil k výrobě nástrojů a pro šperky. Přestože cena bronzu byla podstatně nižší než cena zlata a stříbra, i bronzové šperky byly dostupné hlavně majetnějším obyvatelům. Obdobné to bylo i se skleněnými imitacemi drahokamů a perlí, které lze považovat za základ pro šperky bižuterie v podobě, jak ji známe dnes. Hlavním důvodem, proč cena za tyto šperky nebyla dostupná všem byl fakt, že tajemství výroby pro skleněné šperky bylo známo jen úzkému okruhu lidí, kteří si své tajemství výroby bedlivě střežili. Pro příklad lze uvést, že například v Egyptě byla výroba skleněných ozdob pro šperky výhradní výsadou pro kněze.
Od počátku našeho letopočtu byla sklářská výroba svázána s římskou říší. Právě díky Římanům se umění výroby skleněných šperků v Evropě rozšířilo.
Prodejními komoditami v těchto časech byly zejména  skleněné korále, skleněné kameny a skleněné imitace drahokamů. Dále to byly korálky a amulety. Po pádu římského císařství byla sklářská tradice rozvíjena nejen na Předním východě a v severní Africe, ale též ve Španělsku, Francii a Itálii. Počátkem 16. století se rozšířila nabídka vinutých skleněných perlí. Jako polotovaru k výrobě se již tehdy začalo užívat skleněných tyčinek. Z Benátek se dochovaly receptury na tavbu imitací smaragdu, topasu, rubínu a safíru. Objevením skloviny, z níž lze vyrobit imitaci krále drahokamů, tedy diamantu, však spadá až do poloviny 17. století. Imitace drahých kamenů se začaly tavit z první skleněné kompozice, skla tavitelného při nízkých teplotách a s vysokým indexem lomu světla. Jako vynálezce objevu této skloviny je dnes udáván alchymista Johannes Spaninger.  Benátskou specialitou však nebyly jen kameny pro šperky bižuterie, ale i broušené, vinuté a foukané skleněné perle. V Čechách začala výroba benátských perlí v 80. letech 17. století.

Korálky a šperky vyrobené z korálků se vyskytovaly již před více než padesáti tisíci lety a vyráběly se téměř ve všech kulturách. Tehdy šperky sloužily zejména jako symbol moci a bohatství, ale i jako forma komunikace a zároveň se jim přisuzovala magická a ochranná moc. 

Korálky si vyráběli lidé už v době kamenné a to z různých semínek, lastur, kostí, kamínků a drápů. V Anglii byly dokonce nalezeny drobné zkamenělé kousky mořské houby s přirozenými průduchy, které byly seřazeny dle velikosti do tvaru náhrdelníku. V pozdějších dobách, kdy lidé vynalezli nástroje, začali vyrábět korálky i z materiálů, které nebyly přirozeným způsobem proděravělé.  

Z doby před 38 000 lety př. n. l. byly nalezeny ve Francii korálky ze zvířecích zubů a kostí. V Austrálii byly z období 13 000 let př. n. l. objeveny korálky z klokaních kostí a v Africe byly nalezeny korálky vaječných skořápek, které byly zhruba 12 000 let staré. 

Technika výroby korálků se s vývojem lidstva stále zdokonalovala a byly vyhledávány stále vzácnější a exotičtější materiály. S dalším rozvojem civilizací vzrůstal také obchod s korálky a materiály na jejich výrobu. Před 4 600 lety v oblasti západní Indie a Pákistánu začala vzkvétat civilizace v povodí Indu. Dnes již v archeologické lokalitě v Harrapě, která byla jedním z největších měst dané oblasti, bylo objeveno velké množství korálků, nástrojů k jejich zhotovení a pecí, kde se vypalovaly. Z mastku, lehkého nerostu byly zhotoveny nejstarší korálky z této oblasti. Po snadném provrtání se korálky leštily a pro zpevnění struktury nerostu se pak při vysokých teplotách vypalovaly. K provrtávání např. achátu nebo jaspisu používali řemeslníci měděné vrtáky. V Harrapě používali malé korálky, do kterých provrtat dírky bylo nesmírně obtížné, protože kámen i vrták měli stejnou tvrdost. V rámci toho tedy zhotovili vrták z velmi tvrdé hmoty, jejíž složení se vědcům doposud nepodařilo určit. Vrtáky které byly nalezeny pouze v povodí Indu umožňovali řemeslníkům vyrábět nádherné šperky z karneolových korálků, které byly velmi ceněné dokonce až v Mezopotánii a střední Asii. 

První sériově vyráběné korálky byly z fajánsu. Jednalo se o jemnou porézní hmotu, jež byla směsí křemenného písku a vápence nebo hlíny s malou příměsí alkálie. Nejprve se fajáns roztavil v pecích, pak se přemílal a opět přetavoval při vysokých teplotách. Do směsi se přidával oxid měďnatý nebo azurit, podobný lazuritu, který se obtížně získával a byl velmi ceněný. Díky těmto příměsím byla vytvořena modrá barva. Fajáns je historiky považován za předchůdce skla.  

První skleněné korálky pochází z období kolem roku 1 700 př. n. l. z povodí Indu. Historicky je to téměř o 200 let dříve, než jsou nejranější korálky nalezené v Egyptě. Existují však důkazy, že skleněné korálky byly vyrobeny dokonce ještě dříve v oblastech jižně od ruského pohoří Kavkaz zhruba kolem roku 2 400 př. n. l. 

Další obrat v manufakturní výrobě skleněných korálků přišel kolem roku 200 př. n. l. kdy v indickém Arikamedu řemeslníci vynalezli metodu vyrábění korálků tahem. Díky této technice se jim podařilo vyrábět najednou stovky drobných korálků. V Indii se používá tato metoda dodnes. Těmito taženými skleněnými korálky mnohé země platily za východoafrické zlato, slonovinu i otroky. 

Výroba korálků začala vzkvétat i v Benátkách kolem roku 1 200 n. l. Do roku 1 400 začala tato činnost v Indii zanikat a Benátčané ovládli trh. Dnes známé drobné rokajlové korálky se vyráběly právě v Benátkách již v roce 1 400. 

Skleněné korálky začaly zajišťovat Evropanům tučné zisky právě díky svým drobným rozměrům, snadné výrobě a neutuchající poptávce, kdy se staly hlavním vývozním artiklem do oblastí Nového světa, Indonésie a Afriky. Kromě tohoto masivního vývozu sloužily korálky v Evropě také ke zdobení oděvů a zhotovování mnoha oděvních doplňků. Korálky představovaly kolem roku 1 800 oblíbený prvek osobních ozdob obyvatel Severní a Jižní Ameriky, Afriky, Evropy, Asie, Austrálie, Grónska, Středního východu a Oceánie. 

Sklo vznikalo postupně v době bronzové během 5. a 4. tisíciletí př. n. l. jako vedlejší produkt keramické výroby. Přímým předchůdcem skla byly sklovité glazury, které pokrývaly keramické šperky a nádoby. Prvenství ve výrobě skla patří východnímu středomoří a nikoliv Egyptu jak se dlouho předpokládalo. První skleněné předměty byly opakní korálky různých barev. Nálezy takovýchto korálků se v Sýrii datují již do 5. tisíciletí, zatímco v Egyptě je jejich výskyt doložen až kolem poloviny 4. tisíciletí.nahoru

2.2. Počátky pro šperky bižuterie a sklářství v Českých zemích

Ve  vykopávkách z šestého a sedmého století z našeho území je patrné, že naši předkové za vlády knížete Bořivoje, už byli velmi zruční řemeslníci. Největší množství archeologických nálezů tvoří právě šperky historické bižuterie. Obdivuhodné jsou zejména zlaté náušnice. Šikovné ruce Slovanů si osvojily nejtěžší zpracovaní kovů, dokonce se naučili kombinovat sklo a zlato. Používali k tomu různé typy vsazování či oplétání korálků zlatými drátky, které případně ještě ztepali. Nejznámější nález ze Starého Města je náhrdelník s členěnými, bohatě zdobenými korálky z devátého století. Nález této bižuterie vypovídá o tom, že už v dobách Velké Moravy uměli lidé vyrábět vinuté perle, i když k dnešnímu technologickému postupu měli hodně daleko

Korálek

Historie pro šperky bižuterie a sklářství v Českých zemích sahá hluboko do minulosti. Nezačíná v Jablonci nad Nisou, ale u Keltů. Ti se zabývali výrobou skleněných perliček, korálků a knoflíků. Později, až v 9. století, ve výrobě pokračovali řemeslníci na Velké Moravě a na západním Slovensku.

Vývoj sklářství probíhal v prvních třech stoletích naší éry ve východní a západní části Středomoří zcela analogicky a jen málokteré typy skla můžeme prohlásit za příznačné pro určitou oblast. Migrace sklářů ustávají a výroba západní se začíná odlišovat od východní především ve tvarech, které vznikly až ve 4. století. Důležitou podmínkou pro výrobu skla ve středověku byl dostatek dřeva, vody a suroviny k výrobě skla - křemičitého písku. Všechny tyto podmínky velmi dobře splňovaly pohraniční oblasti Čech - Krušné hory, Jizerské hory, Orlické hory a Šumava. Proto se do těchto oblastí začaly stěhovat sklářské rodiny.

Až do konce 13. století bylo sklo vzácné. Později jeho výroba značně stoupla, vznikaly různé tvary a barevná skla. Ve čtrnáctém století se objevují první vyšší číše s plastickými nálepy. Za vlády císaře a krále Karla IV se začaly dávat do oken kostelů barevné vitráže.
Středověcí skláři byli nejenom skvělými řemeslníky, ale také vynikajícími návrháři a výtvarníky. Proto sklářští mistři byli lidi svobodní bez poddanských závazků k majiteli. Od roku 1497 byli přijímáni mezi rytíře a za vlády císaře Rudolfa II. dokonce mohli získat šlechtický titul.

Stěhování národů znamenalo v pozdějších dobách v Evropě silné narušení sklářské výroby. V našich zemích se proto objevují první historické zprávy až ve 12. století. Pro rozvoj výroby skla ve střední Evropě bylo rozhodující bohatství lesů (dřevo - zvláště bukové, používalo se jako zdroj energetický, jako surovina na výrobu drasla, jako materiál pro stavbu nářadí), takže počínaje 14. stoletím dochází zde k zakládání hutí. Z této doby pocházejí místní názvy jako: Sklenářova Lhota, Sklenaříce, Sklené a Skelné Teplice. Nejstarší historické zprávy o skle v oblasti Jizerských hor doložené archeologickým průzkumem jsou datovány z první poloviny 14. století. V 15. a 16. století hutí přibývá a rozšiřuje se výroba užitkového zboží - sklenic, pohárů, lahví, ozdob. Sklářská hutní výroba již v tomto období má některé rysy pozdějších manufaktur spočívající v dělbě práce, jak o tom svědčí názvy profesí: huťmistr, písař, taviči, topiči, atd.

Sklářské rodiny přecházely z jedné pohraniční oblasti do druhé a zvláště v polovině 16. století dochází k přílivu sklářů do severních Čech.

Postupem doby se zlepšovala jakost domácích skel, až posléze přidáním vápence do sklářského kmene se vytvořilo sklo známé jako český křišťál. Do této doby spadají počátky rozsáhlejší výroby drobného skleněného zboží pro šperky, které nastupují cestu do světa společně s českým křišťálovým sklem. Drobné skleněné šperky se vyráběly při hutích již dříve a k jejich zpracování se využívalo hlavně zimního období. Byly při tom napodobovány benátské perly. Zákazníkům se dodávaly zprvu kameny pro šperky surové, později broušené a to i za hranice země do Saska a Hamburku. nahoru

2.2.1.Broušení kamenů pro šperky

Již v dobách Karla IV. se těžily na Turnovsku polodrahokamy, které byly broušeny a leštěny a používány pro různé šperky. Turnovské šperkařství má tedy neméně tak bohatou tradici jako výroba skla v hutích v Jizerských horách. Polodrahokamy byly nalézány v okolí Kozákova, na Ještědsku a na Jizerské louce. S hledáním tohoto vzácného materiálu se společně vyvíjí i zpracovatelské řemeslo, které postupem doby poznává pokrokovější techniky zušlechťování kamenů pro šperky broušením a leštěním. Na jedné straně počíná zušlechtěný kámen převyšovat hodnotu kovu ve šperku (čemuž napomáhá v 17. století vynález dvoukrátového a tříkrátového briliantového výbrusu a šlechtic či bohatý měšťan nalézají ve šperku a drahokamu způsob uložení svého majetku, který se stává přenosným a lépe uchovatelným, než jejich zemědělské statky) na druhé straně se stávají nové kameny pro šperky cenově nepřístupné. Širší, méně zámožné vrstvy, přijímají proto náhradou imitované kameny, které poprvé uvádějí na trh počátkem 16. století Benátčané. V této skutečnosti je možno spatřovat základy pro pozdější průmyslovou výrobu pro šperky bižuterie v dnešním pojetí, kdy se výrobce nesnaží vytvářet konkurenci pro pravé šperky, ale podchycuje zájem širšího okruhu spotřebitelů o cenově dostupnější módní šperky.

Benátčané svou vysokou produkcí imitovaných kamenů z kompozičního skla ohrozili i původní kamenořezačské řemeslo. Turnovští jsou přinuceni čelit tomuto nebezpečí stejnou zbraní. Roku 1711 se bratřím Fischerům podaří v Turnově po pěti letech pobytu v samotných Benátkách a po mnoha vlastních pokusech utavit první kompozici barevného skla. Tím byl položen základ budoucímu proslulému oboru českého sklářství.

Skleněné kameny byly nejdříve vybrušovány z kousků, které vznikly rozbitím utaveného skla, později byly dělány odlitky v hliněných formičkách a způsob mačkání výlisků ze skleněných tyčí v železných formách zasazených do kleští je používán až ve druhé polovině 18. století. Takto mačkané kameny pro šperky byly broušeny ručně, každý jednotlivý kus zvlášť až do konce 19. století. V Turnově se tak vytvořila tři odvětví výroby: skláři, mačkáři a brusiči.

V sousedství oblasti s tradiční sklářskou výrobou v Jizerských horách se tak objevuje nový způsob sklářské práce turnovské, přičemž oba způsoby výroby na sebe působí četnými vzájemnými podněty k prospěchu výrobního pokroku jak v oblasti jablonecké, tak i turnovské.

V době, kdy zásluhou nového oboru výroby začíná v Turnově sklářství prospívat, prodělává sklářská výroba v Jizerských horách v polovině 18. století období krize způsobené rakousko-pruskými válkami, rostoucí hospodářskou soutěží s výrobní oblastí novoborskou a šenovskou a nikoliv na posledním místě zastaralými výrobními způsoby. Zakladatelské rodiny rezignují, nejsou způsobilé přizpůsobit se novým poměrům a postupně opouštějí své hutě. V této době vstupuje na hospodářské kolbiště v oblasti jizerské sklářské výroby rodina Riedlů. Dochází k velkému rozvoji výroby plochého i dutého skla, je zaváděna výroba broušených ověsů pro lustry a drobných šperků ze skla.

Důležitým výrobním artiklem se staly na konci 18. století flakony rozmanitým způsobem dekorované, takže při výrobě jsou zaměstnáni i obyvatelé v okolí sklářské hutě. Prvním masovým artiklem jabloneckého zboží se tak stal výrobek, který úzce souvisí s tradicí výroby dutého skla.

Jablonecká bižuterie tedy vděčí za slávu sousednímu Turnovu, který byl známý broušením drahokamů a skla. Postupně se sklo oddělovalo a stěhovalo do Jablonce, kde dalo základ pozdější velkovýrobě. Šperky české bižuterie se brzy staly známými po celém světě.

Výroba mačkaných perlí je v Čechách známa již od počátku 18. století. Skleněné perle a šperky z nich se velmi rychle staly oblíbeným vývozním artiklem a žádaným doplňkem oděvu. Na Jablonecku dochází k velkému rozvoji této produkce ve dvacátých letech 19. století, kdy zde začaly vznikat malé sklářské provozovny, které položily základy výroby pro šperky bižuterie.

S výrobou klasické bižuterie jak ji známe dnes se však začalo mnohem později. Na začátku 18. století se na Turnovsku začala vyrábět skleněná kompozice, která sloužila jako surovina pro imitace drahých kamenů používaných jako součásti pro šperky. Tato výroba se postupně dostávala také na Jablonecko a ve druhé polovině 18. století zde začala dominovat. Díky technickým zlepšením se skleněné imitace začaly vyrábět v masovém měřítku. Jablonec a okolí se postupně stávaly centrem výroby skleněných polotovarů pro šperky bižuterie. nahoru

2.2.2.Pasířské řemeslo pro šperky bižuterie

S rozvojem výroby drobného skla na Riedlových hutích v Jizerských horách i imitovaných skleněných kamenů na Turnovsku je úzce spjat i rozvoj některých řemesel, které mají původně pomocnou funkci - jako výroba pouzder a obalů, řemeslo formařské, které zajišťuje výrobu potřebných nástrojů - zvláště pak řemeslo pasířské, z něhož se postupem doby vyvíjí zcela samostatný obor výroby bižuterie.

Pasířství jako pracovní obor, který provádí na výrobku spojení dvou zcela odlišných materiálů - skla a kovu - se počalo objevovat při zahájení výroby broušených lustrových ověsů a uplatnilo se i při masové výrobě flakonů a jiných drobných skleněných předmětů. Již ke konci 18. století se zavěšují broušené lustrové ověsy na kovový řetízek a navlékají na kovová ouška. Kombinace skla a kovu se vyskytovala u náušnic vyráběných v kovovém závěsu a u knoflíků s kovovým spodkem. Měl-li kov původně jen doplňkovou funkci, stává se pasířství postupně řemeslem, které samo dalo vznik řadě nových výrobních odvětví, u nichž je užití kovu prvořadé a naopak skleněné perle nebo kámen se stávají jeho doplňkem.

Přibližně od konce 18. století trvá specializace mezi turnovskou a jabloneckou oblastí. V 19. století ustává v Turnově tavení kompozičního skla a v důsledku toho dochází k odchodu jak pasířů do jablonecké oblasti, tak i mačkářů kamenů na Jablonecko, do Světlé, na Hodkovicko i na Kamenicko-Šenovsko. Mačkáři kamenů se orientují na jiné drobné skleněné šperky, jejichž výroba je technicky příbuzná, jako knoflíky, přívěsky, atd. Na vodních tocích vznikají brusírny, v nichž se zušlechťuje "krátké zboží" ze skla. Skončení napoleonských válek a dočasné vyřazení francouzské konkurence dává velké možnosti novému podnikání se šperky bižuterie na zahraničních trzích.

Jablonecké pasířství pracovalo řadu let za primitivních technických podmínek a bylo překonáváno technicky dokonalejšími a umělecky působivějšími výrobky francouzskými či benátskými. Základní nástroje - nůžky, kladivo, kleště, pilník, vrták, kterými se tvaroval mosazný plech - jsou teprve po delším odstupu nahrazovány raznicemi a lisy, právě tak jako použití plynu na místo louče, do jejíhož plamene foukal pasíř skleněnou rourkou a pájel šperky. Moření, zlacení a stříbření bylo pro šperky spíše alchymií než technologickým postupem. Příchod několika pasířů z Obersteinu v Porýní na začátku 19. století přinesl technické zdokonalení výroby i motivační obohacení. Již v této době se soutěžilo s vyspělou konkurencí francouzskou, rakouskou a německou. Prvními z pasířských jabloneckých šperků byly brože, kloboukové jehlice a mimo jiné také kování na dýmky. Ve vývoji skleněné i kovové bižuterie bylo 19. století obdobím, kdy se rozvíjela pracovní technika, dělba práce a cechovní zařízení bylo nahrazováno moderním průmyslovým podnikáním. nahoru

2.3. Šperky Jablonecké bižuterie v 18. a 19. století

Pro vývoj  průmyslu bižuterie na Jablonecku  jsou směrodatné v této době tyto ekonomické faktory:

Z těchto příčin dochází k zabavování velkého množství zásilek se šperky, k zákazu vandrování sklářských tovaryšů, k ustrnutí výroby. Dochází ke zvyšování cen surovin a dřeva, což má za následek zvyšování cen skla. Snižují se mzdy i zisky, dochází k přelivu kapitálu do jiných odvětví. Tato krize byla prohlubována nevhodným dopravním spojením jizerské oblasti, kterým byly zdražovány výrobky o větším objemu a váze. To má také vliv na orientaci na vhodnější drobné výrobky ze skla - šperky bižuterie.

Charakter práce v hutích, které pracují pro tato nová odvětví, zůstává zatím na úrovni manufaktury. Tyto hutní prvovýroby pracují již v rozsáhlém barevném sortimentu a můžeme rozlišovat jejich dva hlavní typy:

Z drobné řemeslné výroby, která pracuje pro rozšiřující se trh, se vyvíjí decentralizovaná manufaktura založená na dělbě práce. Přichází řada technických zdokonalení a objevů, která umožňuje zlevnění drobného skleněného zboží a rozšiřuje se okruh odběratelů. Jedním z nejdůležitějších je mačkání skla, s nímž souvisí nová přidružená řemesla jako rytci, formaři, atd. Druhovýroba se stala složitým kooperujícím aparátem postupně doplňovaným i výrobou kartonáže a jinými pomocnými provozy.

Začátkem 19. století je v tomto novém odvětví výroby jabloneckého zboží zaměstnáno na Jablonecku a Železnobrodsku již 10000 lidí.

Přestože se v Jizerských horách sklo a výrobky z něho vyrábělo již dávno, teprve krize v odbytu dutého skla na počátku 19. století podnikatele utvrdila, že jediným obchodním artiklem jsou právě šperky bižuterie. A právě v této době se z jabloneckého kraje stává bižuterní oblast.
Při horských říčkách vyrůstají nové brusírny, na kopcích vznikají mačkárny a ze spousty chalup se stávají domácí dílny.
Na Jablonecku působí v sedmdesátých letech 19. století 9 hutí specializovaných na výrobu suroviny pro drobné skleněné zboží a šperky a mimoto zde existuje 67 kompozičních hutí. Nároky na hutní výrobu stoupají nejenom co do kvantity, ale i kvality a barevných odstínů skla. Je objeveno také tajemství speciálního skla - avanturinu, na něž měly doposud monopol Benátky. V druhovýrobě dochází sice k neustálému zvyšování počtu domáckých výrobců šperků, na druhé straně však pokračuje koncentrace výroby do určitých středisek.

Obchod s bižuterními šperky začal dosahovat nebývalých objemů a Jablonec nad Nisou se stal kolem roku 1900 světovým bižuterním centrem. S rozmachem výroby skleněné bižuterie a lustrového skla souvisel vznik a rozvoj mačkáren, nevelkých staveb s charakteristickým dýmníkem, které dávají kraji zvláštní ráz. Velký rozkvět zažívalo broušení skla a skleněné bižuterie. Nárůst byl natolik enormní, že souvisel nejen se zvýšeným objemem výroby lustrových ověsků a skleněného zboží, ale hlavně se šperky bižuterie.
Statistika hovoří, že broušením skla se živilo 1700 lidí. Jen na Smržovsku stálo 131 brusíren. Příznačným je pro toto období budování mačkáren na jižních svazích Jizerských hor a v celé oblasti Černostudničního hřebene, vždy v určité vzdálenosti od bydliště pro nebezpečí, které znamená otevřený oheň. V mačkání mají základ rozsáhlé skupiny zboží jako knoflíky, mačkané perle a kameny. Na významu nabylo také foukání a vinutí skla. Z celkového tehdejšího počtu 9 okresů v oblasti se soustřeďuje v jabloneckém okrese v roce 1897 celých 90% z počtu všech podniků, které se zabývají zušlechťováním skla a výrobou jablonecké bižuterie. Z celkového počtu obyvatel Jablonecka v produktivním věku působí při výrobě sledovaného druhu zboží v této době asi 40%.

V 19. století prošla značným rozmachem výroba kovové bižuterie. V první polovině 19. století ztratili výsadní postavení zavedení vývozci skla a bižuterie. Ke slovu se dostali podnikatelé, kteří již nebyli tak svázáni se sklářskou tradicí a zvyky. I na počátku 19. století byla jizerskohorská produkce skla a bižuterie orientována na zahraniční zákazníky.Výrobci ve 30. letech 19. století již měli v nabídce stovky druhů bižuterie a skleněných výrobků. Zásluhou nových výrobních postupů a zručnosti obchodníků se kvalita a objem jablonecké bižuterie systematicky zvyšovala.

V průběhu druhé poloviny 19. století se nabídka jablonecké skleněné bižuterie velmi rozšířila, a to nejen v již zavedených oborech. Vznikaly i zcela nové výrobní druhy. Objem výroby stoupal, dařilo se zejména bižuterním kamenům, perlím, na významu nabyly imitace pravých perel, stříbřené duté perle a vánoční ozdoby. Nicméně symbolem prosperity se staly broušené skleněné knoflíky. Do období po roce 1860 spadá též obrovský rozvoj výroby sekaných perliček.
Díky závislosti na exportu do zahraničí se rok 1873 dá  pro Jablonecko nazvat globální ekonomickou krizí. Ta velmi těžce dopadla na šperky skleněné bižuterie. Tíživá situace postihla většinu výrobců bižuterie, a aby byli schopni udržet konkurenceschopnou cenu za šperky bižuterie,tak se region musel zabývat racionalizací provozů a nových technologických postupů. Ne všechny výrobce však krize zasáhla naplno. Poměrně dobře se dařilo výrobcům foukaných perlí, sekaných perliček a skleněných knoflíků.
V 80. letech se díky novým odbytištím, zejména v Indii, ale i v islámských zemích rozběhla výroba skleněných náramkových kroužků. Pro tyto kroužky, které sloužily jako ozdoby či talismany, se mezi jabloneckými obchodníky vžil název bangle. Jablonecké skleněné kroužky byly levnější náhradou za čínské porcelánové. Poptávka po banglích byla vysoká, proto někteří podnikatelé zakládali výrobní podniky na tyto šperky přímo v Indii.
Nicméně tato léta nebyla idylická a snadná. V 90. letech vypukla tzv. Lužanská pozdvižka, kdy proti davu stávkujících sekáčů perliček zasáhli četníci. Za tímto protestem zůstali 2 mrtví dělníci.
Tlak na výrobce bižuterie způsobovalo i nově zavedené strojní broušení skleněných imitací diamantů, které se začalo užívat ve Francii. Na tento fakt pružně zareagoval Daniel Swarovski a sestrojil plně funkční stroj na broušení skla. V roce 1892 si svůj vynález nechal patentovat a 3 roky poté přemístil výrobu do tyrolského města Wattens, aby svůj nápad mohl lépe chránit před jabloneckou konkurencí.
V roce 1871 porazilo Prusko Francii, což způsobilo dočasný výpadek tradičních výrobců kovové bižuterie. Této skutečnosti využili podnikatelé z Jablonecka a rázem se nejrychleji rozvíjejícím oborem stalo pasířství. Ve druhé polovině 19. století dochází k důležitým změnám v ekonomické základně jablonecké výroby, jakou je používání nerostného uhlí, zavedení regenerativního topení plynem v hutích, vybudování plynárny (1872) a elektrárny (1891) v Jablonci, na úseku dopravy dokončení železničních spojů k hlavní trati na Liberec a konečně roku 1904 spojení elektrickou dráhou mezi Janovem a Rychnovem. Pro výrobu drobného skleněného zboží a šperky, v nichž podíl surovin tvoří menší část hodnoty výrobku, jsou však rozhodující rezervy kvalifikovaných pracovních sil, takže otázky zásobování surovinami (uhlí, písek, vápenec) neměly vliv na dosavadní rozmístění průmyslu.

V roce 1880 byla založena Jablonecká bižuterní škola, která navázala na tradici vzdělávacího ústavu, který ve městě působil v letech 1870-1874.
Vzestup pasířství na Jablonecku znamenal nárůst počtu malířů pro šperky kovové bižuterie, kteří se dosud věnovali zdobení dutého skla, porcelánu a skleněné bižuterie. Ještě před koncem 19. století začala na významu nabývat i výroba špendlíků, smaltované bižuterie, záponek a svorek, řetízků a broušení kovů. Vedle stříbření, zlacení, malování či zasazování bižuterních kamenů se prosadila galvanizace. Nejvýznamnější novinkou však byla jetová (černá) bižuterie, která imitovala jak anglické gagátové šperky, tak skleněné francouzské a německé napodobeniny. Není náhodou, že v roce 1890 tvořila výroba kovové bižuterie více než 50% vývozu jabloneckého zboží. Koncem desetiletí pracovalo v kraji na 500 pasířských dílen a v oboru výroby kovové bižuterie pracovalo na 2000 lidí. nahoru

2.4. Šperky Jablonecké  bižuterie ve 20. století

Léta před první světovou válkou nebyla pro šperky jablonecké bižuterie příliš příznivá. Malé výrobce z trhu vytlačovala tovární výroba , kde si již stalo strojní broušení pro šperky standardem. Na rozdíl od skleněných šperků, výroba pro šperky kovové bižuterie stoupala, hlavně díky zavádění nových technologických postupů. Po roce 1900 byla takřka k dokonalosti dovedena galvanizace pro šperky bižuterie, v dekorování se pro šperky prosadila aerografie (stříkání barvou). Také se utěšeně rozbíhá výroba nábytkového kování, svítidel a produkce hliníkových příborů a nádobí. Tento rozvoj přerušila první světová válka, během které vývoj a výroba stagnovala.

Jablonecká výroba byla již před 1. světovou válkou orientována z 90% na zahraniční trhy, takže rozpad rakousko-uherské monarchie - v jiných tradičních odvětvích severočeského průmyslu velmi citelný - se ve výrobě šperků jablonecké bižuterie nijak znatelně neprojevil. Tato výroba zůstala i nadále decentralizovanou velkovýrobou s neúplnou strojovou základnou a převažujícím podílem domácké práce. Přes silné prvky manufakturní výroby postupuje koncentrace kapitálu, zvyšuje se průměrný počet zaměstnanců v podnicích a postupuje diferenciace výrobců bižuterie. Svou vlastní cestu na zahraniční trhy se snaží v této době nalézti druhé centrum jablonecké výrobní oblasti - Železný Brod - specializací své sklářské výroby, zejména na skleněné figurky.

Po roce 1925 se nejvýznamnějším oborem jabloneckého průmyslu staly opět šperky kovové bižuterie. Jejich podíl na celkovém vývozu činil až 60%. Největšími odbytišti pro šperky byly Německo, USA a Indie.
Vše se změnilo 29. října 1929. Světová hospodářská krize naplno postihla všechny obory jablonecké bižuterie. Nezaměstnanost na Jablonecku dosáhla hrozivých 80% a vývozy se šperky bižuterie klesly oproti normálu o 32%. Neutěšená situace trvala až do roku 1934. V letech 1934-1935 se začala situace stabilizovat, čemuž dopomohla i vydaná vládní nařízení, která upravovala poměry ve sklářském a bižuterním podnikání.  Výroba bižuterie začala opět stoupat. Velmi dobře se dařilo výrobě skleněných knoflíků a i výrobci se šperky kovové bižuterie zaznamenali opět nárůst výroby.
Bohužel nic netrvá věčně a tak další rána přišla v roce 1938, kdy se Jablonecko stalo součástí nacistického Německa. Důsledek připojení Sudet k Německu byl bojkot jablonecké bižuterie v USA, Kanadě a Velké Británii. V roce 1939 vypukla druhá světová válka. Výroba skleněné a kovové bižuterie neustala, ale mnohé podniky byly převedeny na válečnou výrobu.
S koncem druhé světové války se nad bižuterií z Jablonecka stáhla mračna.

Vývoj po druhé světové válce byl ovlivněn především závěry Postupimské konference. Z Jablonecka bylo odsunuto bezmála 45.000 Němců. Třicet osm tisíc do západní zóny a necelých sedm tisíc do východní okupační zóny. Určitá část vysídlenců, jež odešla do pozdější Německé spolkové republiky, založila na předměstí Kaufbeurenu Nový Jablonec - Neugablonz. Zde se na sklonku čtyřicátých a v průběhu padesátých let snažili navázat na tradici výroby bižuterie své dřívější domoviny.

Další ránou výrobě bižuterie bylo vyvlastnění  všech významných skláren a firem po ukončení války. Řízení podniků se ujali národní správci, jejichž hlavní kvalifikace pro vedení sklářských firem byla stranická knížka.

V první fázi znárodnění v roce 1946 se dostalo do státních rukou či pod národní správu cca 65% sklářského průmyslu. Zahraniční obchod se sklem a šperky bižuterie byl zatím držen v rukou původních majitelů (po roce 1945 velice rychle obnovilo činnost 141 exportních domů). Po odsunutí Němců z pohraničních oblastí byl počet obyvatel severočeské oblasti přibližně stejný jako na počátku průmyslové revoluce v 19. století. S odcházejícími Němci odcházeli i špičkoví sklářští odborníci, proto část jabloneckých Němců - sklářských odborníků - byla z odsunu vyňata. Mnozí z nich se dobrovolně odstěhovali do Německa až v šedesátých letech.

V roce 1946 vznikl národní podnik Sklárny a rafinerie se sídlem v Dolním Polubném (z bývalé Riedlovy sklárny) a dále Spojené sklárny jablonecké a krystalerie. Z těchto podniků se v roce 1951 stal národní podnik Jablonecké sklárny se sídlem v Desné. V Jablonci v roce 1958 vznikly nové národní podniky Skleněná bižuterie, Preciosa, Kovová bižuterie a v Železném Brodě národní podnik Železnobrodské sklo. Zahraniční obchod byl v roce 1947 sloučen do společné národní správy jabloneckých vývozních domů, ze které později vznikl SKLOEXPORT. V roce 1952 se z jablonecké pobočky Skloexportu vyčlenila Československá akciová společnost pro vývoz jablonecké bižuterie JABLONEX. Z této společnosti se pak v roce 1953 stal podnik zahraničního obchodu, zejména pro šperky bižuterie.

Malé provozovny se rušily a vše bylo soustřeďováno do velkých celků - Bižuterie, Preciosa, Jablonecké sklárny, Železnobrodské sklo. Byly budovány nové závody těchto státních firem jako např. závod Bižuterie u Jablonecké přehrady, nová budova Jablonexu, závody ŽBS v Líšném a Zásadě atd.

V roce 1958 bylo založeno Sdružení podniků jablonecké bižuterie, které sdružovalo 6 národních podniků:

1. Jablonecké sklárny (Dolní Polubný)
2. Brusírny kamenů - později Preciosa (Jablonec nad Nisou)
3. Bižuterie (Jablonec nad Nisou)
4. Skleněná bižuterie (Jablonec nad Nisou)
5. Železnobrodské sklo (Železný Brod)
6. Lustry (Kamenický Šenov)

Do tohoto sdružení byl začleněn i jablonecký Výzkumný ústav skla a bižuterie. Tímto sloučením dosáhlo Sdružení podniků jablonecké bižuterie kompletní zajištění výroby bižuterie od vývoje přes prvovýrobu a druhovýrobu.

Šedesátá léta lze pro šperky bižuterie označit za období velmi přínosné. Většina státních podniků prošla modernizačními kůrami. Začala výstavba nových továren. Do skláren byl zaváděn zemní plyn. Instalovány byly velkokapacitní vanové pece, nové poloautomaty a automaty, či celé výrobní linky. Z Československa se stávala velmoc ve výrobě bižuterie. Jako zajímavost lze uvést, že mezi léty 1971-1980 podniky sdružené do koncernu Jablonecká bižuterie zaměstnávaly v průměru 26 700 zaměstnanců, z tohoto počtu je téměř 9000 domácích dělníků. Všichni zaměstnanci v oboru bižuterie vyprodukovali zboží a šperky v hodnotě 1,7 miliardy Kčs. Nejlépe si v těchto letech vedly šperky kovové bižuterie, které vytvářela průměrný obrat 890 milionů Kčs. nahoru

Velmi oblíbenými se staly výstavy bižuterie v Jablonci nad Nisou

Jablonecké výstavy se šperky bižuterie byly fenoménem 60. - 80. let 20. století. Jejich úplný počátek však spadá už do konce let čtyřicátých. Po celou dobu konání byly úzce spojeny s propagací centralizovaného průmyslu bižuterie a obchodu, a jeho vývoj byl pro ně určující. Výstavy můžeme ovšem vnímat jako zrcadlo doby, které odráželo nejen vkus, ale také společenskou a dokonce i politickou atmosféru.
Pozice výroby bižuterie nebyla v rámci socialistického hospodářství, které kladlo důraz především na těžký prúmysl, zpočátku snadná. Jedním z pokusů odůvodnit její existenci a další zachování byla i výstava konaná v roce 1949 v prostorách místní umělecko průmyslové školy. Nesla název " Sklo a bižuterie - závazek a chlouba". Dnes je tato skromná předchůdkyně pozdějších proslulých jabloneckých výstav se šperky bižuterie již téměř zapomenuta.
Po tomto prvním poválečném výstavním počinu následovala desetiletá pauza vyplněná stálým přesvědčováním o potřebnosti a významu zachování výroby bižuterie. Nový impuls přinesl úspěch československé expozice se šperky bižuterie v roce 1958 na výstavě EXPO v Bruselu, kde vedle skla zaznamenaly úspěch právě šperky bižuterie. Pro významné rozšíření exportu se šperky bižuterie měla dále velký význam výstava "Československé sklo" konaná v roce 1959 v Moskvě, kde se šperky bižuterie také představily. Tato výstava otevřela dosud neprůchodnou cestu vývozu bižuterie do SSSR. Sovětský trh se pak stal jedním z největších zákazníků.
Velkolepé výstavní akce bižuterie konce 50.let, na nichž byly využity moderní výstavní prostředky a postupy jako polyekrán, zahájily období kvalitního československého výstavnictví, které našlo svůj odraz i ve výstavách jabloneckých bižuterie. Zpočátku šlo o pouhý matný odlesk, postupně však šperky bižuterie zářili na výstavách stále jasněji.
1. celostátní výstava Československé bižuterie pod názvem " Bižuterie pro celý svět" proběhla v Jablonci nad Nisou v tomtéž roce jako výstava moskevská. Konala se v prostorách hotelu Praha a Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, tehdejší pobočce Národního technického muzea v Praze. V hotelu Praha se představila součastná produkce bižuterie a probíhaly zde módní přehlídky bižuterie. V Muzeu skla a bižuterie byla instalována výstava historického přehledu se šperky bižuterie, šperky exotických zemí, ale také některé úspěšné exponáty z Bruselu, například figurky Jaroslava Brychty.
Projekt a scénář výstavy vypracovali architekti Otto Rottmeyer a Václav Kadeřábek, který se již osvědčil jako projektant oddělení uměleckého a užitkového skla a bižuterie na výstavě československého skla v Moskvě 1959.
V šedesátých letech 20. stoleti se podnik zahraničního obchodu Jablonex snažil udržet pozici jablonecké bižuterie na evropských trzích, což předpokládalo rychle reagovat novými šperky na módní trendy. Počínaje druhou polovinou 60. let zintenzívnil propagaci pro šperky bižuterie. Účastnil se světových výstavních podniků, z nich nejvýznamější byly světové výstavy v Montrealu v letech 1967 a 1969, ale pořádal i vlastní akce. Například předvedení kolekce se šperky bižuterie v Cannes v době konání filmového festivalu v roce 1965.
Také jablonecké výstavy bižuterie se v průběhu 60. let postupně rozrůstaly. Výstavy v letech 1960 a 1961 byly ještě skromnými akcemi. Hlavní pořadatel Sdružení podniků jablonecké bižuterie (SPJB) se po úspěchu 1.celostátní výstavy bižuterie rozhodl ukázat podobnou přehlídku svých výrobků i mimo Jablonec. 2. celostátní výstava v roce 1960 proběhla jen v Brně. Rovněž při dalších ročnících byly doma i v zahraničí uváděny reinstalace jabloneckých výstav.
Pro stabilizaci tradice mělo pak velký význam rozhodnutí vládní komise pro výstavnictví ze dne 19.prosince roku 1960. V souvislosti s projednáním konceptu Libereckých výstavních trhů (LVT) bylo tedy schváleno pořádat v Jablonci nad Nisou souběžné každoroční výstavy bižuterie. Léta dokazování významu  průmyslu bižuterie, který přináší socialistickému hospodářství nezanedbatelnou část devizových prostředků, přinesla své ovoce a centrálně řízené hospodářství se uvolnilo podporovat tento průmysl i region, v němž se vyskytoval.
Pořadateli další, v pořadí již třetí celostátní výstavy "Bižuterie pro celý svět" bylo vedle Sdružení podniku jablonecké bižuterie a nyní již samostatného okresního Muzea skla a bižuterie také ministerstvo spotřebního průmyslu. Výstava se konala ve dnech 15 července - 20 srpna 1961 již opět v Jablonci, a to konkrétně v Muzeu skla a bižuterie a v Domě osvěty, který tvořil základ pozdějšího výstaviště. Právě v souvislosti s přípravou této výstavy byly zahájeny první úpravy výstavního areálu. Výstava představila jednak historii módy a soudobé šperky bižuterie z období let 1800 -1950, jednak součastnou produkci průmyslové výroby bižuterie. Scenáristy výstavy byli Václav Jasanský, který spolupracoval mimo jiné také na scénáři československé expozice na Světové výstavě EPO 58 v Bruselu, a PhDr. Jiřina Vydralová. Projekt připravili Karel Pelant a Olga Kromerová.
Při 4. celostátní výstavě v roce 1962 začal na jejím pořádání spolupracovat také Okresní a Městský národní výbor (ONV a MěNV). Město Jablonec a okolí se tak začalo profilovat jako turisticky zajímavá oblast.
Projekční středisko Sdružení podniků jablonecké bižuterie v čele s vedoucím projektantem Karlem Pelantem dále pokročilo v úpravách rodícího se výstaviště. V tomto roce bylo poprvé na výstavě významně zastoupeno odborné školství. Významná role jabloneckého průmyslu ve světovém měřítku byla vyjádřena propagačním heslem " Zdobíme ženy celého světa". Ve spolupráci s pražskou Laternou magikou a Ústavem bytové a oděvní kultury (ÚBOK) byl uveden polyekránový film "Člověk a sklo" a také módní přehlídky s použitím polydiaprojekce. Podobné doprovodné programy se staly tradiční součástí jabloneckých výstav bižuterie i v dalších letech.
V roce 1963 byla koncepce výstav změněna a vedle bižuterie z jednotlivých závodů Sdružení podniků jablonecké bižuterie byl značný prostor poskytnut uměleckému a užitkovému sklu z národních podniků Železnobrodské sklo a Jablonecké sklárny.
V té době se však již chystala další významná změna v pořádání jabloneckých výstav bižuterie. Dne 23. srpna 1962 padlo na zasedaní vládní komise pro výstavnictví rozhodnutí o pořádání výstavy bižuterie v roce 1965 jako mezinárodní akce.
Dosud vystavované výrobky a šperky závodů sdružení podniků jablonecké bižuterie bylo nově možno porovnat se šperky třiceti zahraničních firem ze šestnácti zemí a také československé odborné školství bylo konfrontováno se čtyřmi zahraničními školami. Vystavované šperky hodnotila mezinárodní výstavní jury složená z výtvarníků, teoretiků umění a dalších odborníků na šperky.
Výstava nesla název " Jablonec 65". K dispozici byla po dalších úpravách prostor tentokráte plocha 4000 metrů čtverečních. Hlavní výstavní prostory byly umístěny v pavilonech A a B a v budově Muzea skla a bižuterie. V prvních z nich se vystavovaly v pěti podlažích na ploše 750 metrů čtverečních zahraniční firmy, ve druhé pak byla umístěna na 900 metrech čtverečních československá expozice. Zbytek výstavních plochy připadl Muzeu skla a bižuterie.
Hlavním výtvarným tématem, jehož duchu se utvářela celá instalace, se stal kontrast práce lidských rukou a výtvorů přírody. Bižuterie tak byla vystavována na pozadí z kůry, kožešin nebo vody, porovnávána se třpytem rybí ploutve či ptačího peří. Výstavní leták poeticky charakterizoval tento protiklad jako "okované zrcadlení". Ideovou koncepci výstavy navrhl a libreto vypracoval Jindřich Santar, který byl hlavním scenáristou veleúspěšné československé expozice na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu a rovněž tak autorem scénáře výstavy Československé sklo v Moskvě v roce 1959. Za svou dosavadní práci ocenění laureát státní ceny Klementa Gottwalda. Na jabloneckých výstavách se podílel i v dalších letech, naposledy v roce 1971. Projektantem výstavy byl Aleš Beneda a vedoucím výtvarníkem československé expozice Antoním Kybal, rovněž oceněný za svou účast na EXPO 58.
Následující výstavy se konaly v tříletých intervalech. 2. mezinárodní výstava bižuterie " Jablonec 68" byla v mnoha směrech vrcholem jabloneckých výstavních akcí. Konala se ještě v uvolněné atmosféře těsně před začátkem normalizace.
V programu výstavy se poprvé objevil estrádní kulturní pořad. Nesl název " Orloj" a byl komponován v souladu s libretem výstavy. Jeho scénář napsali Jindřich Santar a Darek Vostřel a nastudoval ho soubor divadla Rokoko. Z organizačního hlediska byla novinkou účast individuálních výtvarníků představujích volnou tvorbu. V koncepci výstavy se projevila snaha o ještě lepší výtvarnou úroveň a originalitu. Scénické pojetí výstavních prostor bylo proti předchozímu ročníku posíleno. Na motivy dvanácti pohádek z celého světa vytvořili scény výtvarnci jako například Vincenc Vingler, Theodor Pištěk, Bedřich Dlouhý, Květoslav Budeník, Oldřich Šimáček, Jozef Flejšar a další. Objevila se však kritika tohoto přístupu, která poukazovala na skutečnost, že takové potlačuje roli exponátu a ten se stává pouhou dekorací.
3. mezinárodní výstava bižuterie v roce 1971 byla neméně rozsáhlou akcí než předchozí ročníky a její prestiž se držela stále velmi vysoko. Autorem scénáře byl potřetí a naposledy Jindřich Santar. Spolupracoval s osvědčenými architekty Alešem Benedou a Vladimírem Horou, který se již dříve účastnil vytvoření expozic v Muzeu skla a bižuterie. Výtvarnou realizaci měly tentokráte na starosti dvě ženy. Eva Švankmajeroá a Věra Drnková-Zářecká.
Hlavní téma znělo " Rajská zahrada" a instalace, přestože byla výtvarně nápaditá, tentokráte skutečně umožňovala lepší prezentaci samotných exponátů. Trend započatý ji dříve a směřující k vystavení soliterních výrobků ještě zesílil.

Probíhající normalizace se na výstavě projevila propagací aktuálního výročí 50 let založení KSČ. Navíc se v rámci programu uplatnily akce společensko-politických organizací sdružených v Národní frontě, jako byl například aktiv Svazu žen. V následujích ročnících podobných akcí přibývalo.
Již při následující 6. mezinárodní výstavě bižuterie v roce 1974 začalo postupné opouštění cesty efektních instalací. Ještě více než v předchozím roce byl kladen důraz na prezentaci samotných exponátů, na realitu a především na vztah bižuterie a módy. Tentokrát se tedy uplatnil i textil, svou kolekci předvedla například SEBA Tanvald. Hlavním tématem byly "Proměny" - a to jak ve smyslu proměn módy v závislosti na ročních obdobích, tak i na společenských příležitostech. Každý z oddílů výstavy ukázal proměnu ženy nepříliš vhodně oblečené a upravené na ženu dokonale oblečenou se šperky bižuterie. Autory ideové koncepce výstavy byli tentokráte Aleš Beneda spolu s Vladimírem Horou.
Jubilejní 5.Mezinárodní výstava se šperky bižuterie "Jablonec 77" směrovala k větší konfrontaci domácích a zahraničních exponátů. Ještě více omezila výtvarnické pojetí instalace a naopak se přiblížila faktickému členění pro šperky bižuternie užívanému v oboru exportu.
V tomto roce poprvé nebyla výstava rozdělena na československou část a zahraniční část. V zájmu možnosti přímého srovnání byly tuzemské a zahraniční šperky vystaveny v jednotlivých sekcích vedle sebe. Mimo výsledků práce však výstava prezentovala i průmysl jablonecké bižuterie jako takový - hospodářské výsledky, hospodářské úkoly, program sociální vybavenosti, péče o mládež, zaměstnanost žen atd. Hlavním motivem architektonického a výtvarného řešení všech částí byla skleněná perlička.
6.mezinárodní výstava byla zahájena 18.července a trvala do 3. srpna 1980. Stále více se prosazovalo hledisko, že výstava má být nejen atraktivní podívanou, ale musí plnit i své poslání kulturně-politické. Obecně byla charakterizována jako akce kulturního charakteru, která sleduje i politické a ekonomické poslání, jak ve smyslu propagace socialistické kultury, tak i propagace průmyslu bižuterie.
Hlavním výstavním tématem byl vztah žena - móda - šperky bižuterie, čemuž byly podřízeny i jednotlivé expozice. Rozvržení odpovídalo předchozímu ročníku. Dle scénáře Ladislava Pekaře, který v roli autora libreta setrval i v následujících dvou ročnících , navrhli prostorové řešení Vladimír Nývlt a Eva Vlasáková a grafické řešení Rostislav Vaněk.
U příležitosti 7. mezinárodní výstavy bižuterie v roce 1983 proběhly nové úpravy výstaviště, především stavba nové fontány u vstupu. K jiným inovacím však nedošlo a akce upadla do stereotypu.
Nejinak tomu bylo i při další výstavě, která se tentokrát vymkla tříleté periodicitě a uspořádala se až v roce 1987. I tentokrát opět vše spojoval jednotný výtvarný motiv instalace, kterým byl vesmírný prostor jakožto prostor mírové spolupráce. Tato charakteristika - tedy mírová spolupráce spojovala téma vesmíru s posláním výstavy.
V pořadí již osmá mezinárodní výstava se šperky bižuterie byla po ukončení jako obvykle velmi kladně hodnocena a plánovalo se pokračování tradice v roce 1990. Zazněly však i hlasy, které zcela realisticky konstatovaly minimální přínos výstav pro výrobu a vývoz bižuterie.
Politická a společenská změna v roce 1989 tradici výstav, jako společenských a kulturních akcí, ukončila. Příprava plánované 9. mezinárodní výstavy bižuterie "Jablonec 90", která měla proběhnout ve dnech 19. července - 5. srpna roku 1990. Akce se měla přesunout na rok 1991, avšak uskutečněna byla již ve formě kontrakční výstavy nově ustanoveného Svazu výrobců bižuterie. Kontrakční výstavy bižuterie se pak konaly ještě v několika následujících letech, ale nakonec zanikly.

Sametová revoluce v roce 1989 přinesla razantní změny nejen v oboru bižuterie. Státní podnik Jablonecká bižuterie v roce 1990 zanikl a z něho vzniklo 13 samostatných státních podniků, které byly v rámci tzv. velké privatizace převedeny do soukromého vlastnictví. Po změně společenského systému v roce 1989 dochází k privatizaci těchto celků a tím i k decentralizaci. Jako jediné se privatizace celé firmy i s jejími závody podařila Preciose. Ostatní firmy se nejdříve rozdrobily na jednotlivé samostatné závody a poté více či méně úspěšně odstátnily. Vedle těchto bývalých polostátních podniků začaly vyrůstat nové bižuterní firmy ryze soukromé a teprve po více než deseti letech se začínají narovnávat pokřivené výrobní a exportní vztahy, jež vznikly za posledních padesát let. nahoru

2.5. Šperky Jablonecké  bižuterie ve 21.Století

Na konci 20.století se hlavními hráči ve výrobě a prodeji bižuterie staly akciové společnosti:

1. Preciosa
2. Ornela
3. Bižuterie Česká mincovna
4. Železnobrodské sklo
5. Jablonex

V současné době jsou na trhu 2 dominantní společnosti - Preciosa a Jablonex Group. Roční obrat obou společností se odhaduje až na 8 miliard. Společnosti v jabloneckém regionu zaměstnávají 7500 zaměstnanců.

Dnes trh s jabloneckou bižuterií ovládají tyto firmy:

Jablonex Group a.s.

Založena v roce 2005 složením těchto společností a firem Ornela a.s., Bižuterie Česká mincovna, Jablonex, Železnobrodské sklo, Bijou Terra, Titania, Bijou Service a Bohemian Jewelery.
Spojením těchto firem vzniklo uskupení s více než 2,5 tisíci zaměstnanci a s obratem cca 2 miliardy korun. Hlavní cíl Jablonex Group a.s. definuje jako rozvoj tradice sklářské a bižuterní výroby a hlavně snaha stát nejvýznamnějším světovým dodavatelem kvalitních skleněných polotovarů a módní bižuterie. Toto spojení velkých podniků se však v praxi ukázalo jako života neschopné.

Dnes je Jablonex Group a.s. v likvidaci a jediné co z něho zbylo je divize „Bižuterie Česká mincovna, která byla z krachujícího projektu Jablonex Group vyjmuta.

Preciosa a.s., Jablonec nad Nisou

Historie značky Preciosa

Značka Preciosa byla poprvé v Čechách zaregistrována  v roce 1915.
Slovo "Preciosa" je odvozeno z ženského rodu latinského přídavného jména preciosus, které znamená vzácný, výjimečný nebo vznešený.

Po druhé světové válce došlo ke spojení několika menších továren a provozů v Jablonci nad Nisou a jeho okolí. Za oficiální datum vzniku firmy Preciosa je pokládán 10.duben 1948.

Preciosa se díky své univerzálnosti, široké výzkumné základně i větším technickým možnostem stala v průběhu let klíčovým dodavatelem světového bižuterního průmyslu, tehdy ovšem ještě prostřednictvím státních podniků zahraničního obchodu.

Začátkem 90. let  20.století se po "sametové revoluci" dosud státní podnik dostal zpět do soukromých rukou a byl zahájen vlastní zahraniční obchod zacílený na vybudování celosvětové distribuční sítě. Portfolio výroby se postupně doplnilo o další obory  s jasným plánem:  Stát se celosvětovou kvalitativní špičkou v oboru  zpracování křišťálového skla a dlouhodobě prosperujícím podnikem.

Silná  firma celosvětové působnosti se zastoupením na  všech významných trzích zachovává pečlivě vše, co dostala do vínku od svých předchůdců: tradici, fortel, kvalitu, spolehlivost a novátorství. Svou budoucnost ale staví na efektivním využití nejmodernějších technologií a vědeckých poznatků ve všech oborech. Nezapomíná ani na svou odpovědnost vůči společnosti

PRECIOSA a.s. se jako přední světový producent broušeného křišťálového skla soustředí především na výrobu strojně broušených šatonů, perlí a jiných bižuterních kamenů špičkové kvality v širokém sortimentu tvarů, velikostí a barev. Sídlo firmy je v Jablonci nad Nisou v Severních Čechách, v kraji se staletou tradicí sklářské výroby.
V Kamenickém Šenově vyrábí Preciosa křišťálové ověskové lustry i současná dekorativní svítidla. Pro nejrůznější reprezentativní budovy, jako jsou například divadla, hotely a luxusní paláce, dodává osvětlení na zakázku. Tradice výroby lustrů se zde datuje už od roku 1724. Preciosa je dnes předním světovým producentem broušeného českého křišťálu, který je díky své kvalitě a brilanci znám po celém světě. Jeho historie sahá až do 16. století.  Pro zvýraznění bývá občas křišťál zdoben zlatou malbou. Bohatý a působivý vzhled těchto křišťálových skvostů doplňují ověsy těch nejrozmanitějších tvarů a velikostí. Brilance, čirost a dokonalý rozptyl světla jsou vlastnosti našeho ověšení PREMIUM, další z mnoha možností jsou ověsy TRADITIONAL, typické pro tradiční výrobu v Čechách.

Kromě bižuterních polotovarů a lustrů dodává Preciosa do mnoha zemí světa i šperkové kameny z kubické zirkonie, exkluzivní bižuterii, křišťálové figurky a dárky.


Preciosa vyrábí ve svých sklářských hutích křišťálové sklo nejvyšší kvality. Neustále zdokonalovaná technologie broušení a leštění umožňuje podtrhnout mimořádné optické vlastnosti křišťálu. Vysoká brilance a duhový třpyt všech perfektně vyleštěných faset jsou charakteristickým znakem všech výrobků z Preciosy.

. nahoru

2.6. Historie firmy Swarowski

SwarowskiDaniel Swarovski, který se narodil v roce 1862 v Jiřetíně pod Bukovou, je dnes znám především jako výrobce kvalitních stříbrných šperků. Vyučil se pasířem a poté pracoval pro firmu Gebrüder Feix v Albrechticích. Zde ukázal, že je velmi nadějný a zručný mechanik, který rád zkouší nové věci a bádá. Proto jej firma v roce 1880 vyslala na zkušenou do Paříže, kde získával zkušenosti s povrchovou galvanizací, kterou později hojně využíval při své výrobě. Poté firma Gebrüder Feix Daniela Swarovskiho vyslala navštívit i Vídeň, kde se měl seznámit s elektromotory, které na této výstavě byly k vidění poprvé a hlavně je použít pro prototyp stroje, který by mohl používat pro broušení knoflíků.Technický pokrok, který byl ve Vídni všude patrný Swarovského fascinoval. Okouzlen technickými možnostmi se rozhodl ve Vídni zůstat. Ale jeho zaměstnavatel byl rezolutně proti. Dokonce využil výpověď pro jeho otce k tomu, aby Daniela donutil k návratu zpět. Ten se tedy pod nátlakem roku 1883 vrátil zpět do Jizerských hor.

SwarowskiSwarowski se však nevrátil z Vídně ke svému starému zaměstnavateli, ale založil si vlastní firmu v Lučanech nad Nisou. Firma se specializovala na výrobu nýtované bižuterie, ale Daniel Swarovski chtěl především experimentovat ve výrobě šperků, což mu vlastní firma dovolovala.  V roce 1886 se svým tchánem Weissem založil firmu Eduard Weiss & Co. se sídlem v Janově Dole u Liberce, jejíž hlavní činností byla výroba bižuterie.

Přestože zaměstnávali 70 lidí, jejich podnikání nelze hodnotit jako úspěšné. Změna modních směrů a také fakt, že Weiss zemřel, vedly k zániku firmy. Daniel Swarovski proto v roce 1889 přijal nabídku firmy Gustav Strauss & Co. na místo technického poradce. V této firmě přišel na nové způsoby zhotovování poutek na knoflíky, kovových perlí nebo skleněných černých perliček. V tomto zaměstnání byl velmi produktivní, protože vymyslel například nový způsob zhotovování poutek na knoflíky, nebo výrobu skleněných perlí, kterých dokázal díky svému postupu vyrobit až 120 kusů najednou.

SpolečníciV této firmě Swarovski opět dlouho nevydržel a roku 1891 1891 se Daniel Swarovski vrátil do Jiřetína, kde podnikali jeho švagři Robert, Franz a Emil Weissové. Brzy po svém návratu zkonstruoval první stroj na broušení šatonů. Po úspěšném odzkoušení stroj dokázal vybrousit 35 šatonů najednou. Není se tedy čemu divit, že tento patent byl první svého druhu v Rakousku-Uhersku.
Kvalita výrobků byla bezchybná. Daniel Swarovski, vědom si faktu, že konkurence by ráda měla také takový stroj, se snažil celý nově vynalezený výrobní postup utajit. Swarovski ale nebyl příliš majetný, a proto když se pokoušel svůj stroj zdokonalovat a utajovat výrobní postup před konkurencí, došly mu záhy peníze. Proto hledal nějakého investora, s kterým by mohl spolupracovat. Našel ho ve svém zákazníkovi Armandu Kostmannovi. Ten byl ohromen géniem Swarovského, věnoval do společného projektu obrovskou částku a stal se společníkem nově vzniklé firmy A. Kostmann & Co. Další společníci byli Franz Weiss a pochopitelně Daniel Swarovski. Stroj pracoval na plný výkon v továrně v Janově Dole, ale díky stoupající poptávce se prostory a hlavně pohonná jednotka stávala slabinou podnikání. Z těchto důvodů se firma rozhodla firmu přemístit. S přihlédnutím k faktu, že konkurence měla zájem o informace o stroji bylo rozhodnuto, že stěhování bude mimo Jablonecko.

V říjnu 1895 se Daniel Swarovski se svým strojem, společníky a deseti dělníky přestěhoval do tyrolského městečka Wattens. Zde si firma A. Kostmann & Co. pronajala na pět let starou tovární budovu. Strojově broušené šatony bižuterie šly velmi dobře na odbyt v USA, Anglii, Německu a tak brzy výroba byla posílena o další čtyři stroje. Zároveň Daniel Swarovski intenzivně pracoval na dalších technických zlepšeních svého stroje, takže neustále vzrůstala výroba, kvalita ale i šíře nabídky.

Tiroler Ware - tak se nyní nazývali Swarovskiho šatony bižuterie, neměly v této době na světě konkurenci. Firma prosperovala a v brzké době se vložené finanční prostředky vrátily několikanásobně. Kolem roku 1900 pracovalo pro Daniela Swarovskiho sto zaměstnanců a Swarovski koupil pronajatou továrnu ve Wattens. Nezbytnou investicí byla instalace výkonnější turbíny. O několik let poté stoupl počet zaměstnanců na 250. Díky komerčnímu úspěchu již v roce 1907 firma vystavěla novou moderní továrnu a před první světovou válkou zaměstnával Daniel Swarovski 800 lidí. Hlavním odbytištěm byl tehdy Jablonec nad Nisou. Z dalších významných odběratelů Swarovskiho produkce byla Francie, Velká Británie a Německo.

WattensFirma prosperovala, ale i přes tento fakt Daniel Swarovski nebyl spokojen. Konkurence ve strojovém broušení sílila nejen na Liberecku a Jablonecku, ale i ve Wattens. K tomu se musel přičíst fakt, že firma byla závislá na dodavatelích z Jizerských hor. Ti Swarovskimu dodávali skleněné polotovary, které ke své vyrobě existenčně potřeboval. Padlo tedy rozhodnutí a Daniel Swarovski se pustil do výstavby vlastní sklářské huťě. Výstavba započala v roce 1908. O dva roky později k huťi přibyla laboratoř, kde synové Willy, Fritz a Alfred Swarovski pronikali do tajů sklářské prvovýroby. Již v roce 1913 dosáhli kvality skla, které se mohlo rovnat s produkcí jabloneckých sklářů. V roce 1914, po vyhlášení všeobecné mobilizace, byla v podniku zastavena výroba. Podnik přeorientoval výrobu na vojenské zakázky. Mezi lety 1915-1918 pracovalo pro potřeby armády jen několik lidí. Na konci války to již bylo 600 dělníků. Konec války Swarovskimu přinesl nemalé finanční obtíže. Dlužil bankám a na druhé straně měl jen obtížně vymahatelné pohledávky v Budapešti a Vídni. Po náročných jednáních se ke svým penězům nakonec dostal. Další obtíží bylo, že Jablonec nad Nisou se po rozpadu Rakouska-Uherska ocitl v novém státě, což zkomplikovalo obchody. Nicméně by to nebyl Daniel Swarovski, aby se problémům nepostavil čelem a vyřešil je. V roce 1918 začal vyrábět brusné kotouče z korundu (patentováno v roce 1919 pod názvem Tyrolit), které se staly hlavním výrobním artiklem firmy.

Mezi světovými válkami se Daniel Swarovski stáhl z aktivního vedení firmy, nicméně i nadále se věnoval racionalizaci firmy. Jím založený podnik velmi úspěšně prosperuje nadále ve Wattens a v současnosti je největším výrobcem bižuterních kamenů na světě. Dnešní podnik má více než stoletou tradici rodinné firmy a má přes 16 000 zaměstnanců ve více než 40 zemích světa. Firma je znám pod obchodním názvem Swarovski A.G. I na našem bižuterie e-shopu naleznete celou škálu moderní. nahoru

2.7. Kontinuita pro šperky bižuterie

Kontinuitu sklářského a bižuterního průmyslu pomáhají uchovávat uměleckoprůmyslové školy, kterých se v severovýchodní části Čech nachází nebývale velký počet. K nejstarším patří sklářské školy v Kamenickém Šenově a Novém Boru. V okrese Jablonec nad Nisou existuje od roku 1880 odborná Uměleckoprůmyslová škola založená pro potřeby místního průmyslu bižuternie. Druhá, obdobně zaměřená škola se nachází v jižní části okresu, v městečku Železný Brod. Je to škola sklářská a byla založena v roce 1920. V nedalekém Turnově mohou studenti navštěvovat šperkařsky zaměřenou střední odbornou školu. Vážným zájemcům je umožněno si prohlédnout školní dílny a ateliéry i seznámit se s výrobky a šperky studentů. V letních měsících bývají v některých školách nainstalovány výstavy studentských prací.

Severovýchodní Čechy jsou oblastí, kde žije a tvoří mnoho výtvarných umělců. Mimo jiné je to dáno tím, že mnozí výtvarníci vyučují na zmíněných uměleckoprůmyslových školách. Silně zastoupen je v tomto směru Jablonec n. N., Železný Brod i obec Malá Skála. Na Jablonecku žije mnoho významných sklářských výtvarníků (Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, Rony Plesl, Oldřich Plíva, Václav Hanuš, Bohumil Maryška, Jan Novotný, Břetislav Novák ), šperkařů (Vratislav K. Novák, Vladimír Komňacký, Jaroslav Kodejš, Libuše Hlubučková, Ludmila Šikolová ) i medailérů (Jiří Dostál, Jan Lukáš, Jitka Jelínková, Petr Horák  ). S díly těchto autorů se setkáváme na výstavách v galeriích, kde je možné si práce některých umělců zakoupit nebo získat kontakt na přímý prodej z umělcova ateliéru (Městská galerie MY v Jablonci n.N.).

Sklářská a bižuterní současnost a budoucnost, to jsou ale především výrobci podivuhodně pestrého a bohatého sortimentu skla a bižuterie - velké průmyslové podniky, malé soukromé firmy, samostatní umělečtí řemeslníci. S jejich výrobky a šperky se setkáváme ve specializovaných prodejnách, zatímco největší výrobci mají i své vlastní prodejny a rozsáhlé vzorkovny. Velmi oblíbeným se v dnešní době pro šperky bižuterie stává internetový prodej. nahoru

 2.8. Šperky bižuterie v různých uměleckých obdobích 20.století

Šperky bižuterie můžou být charakterizovány obdobím v historii ve kterém byly vyrobeny.

Šperky v období Art-Deco bižuterie (1920 - třicátá léta)

Umělecké Deco hnutí bylo pokusem spojit souměrnost hromadné výroby s citlivostí umění a designu. Cílem návrhářů bylo se šperky bižuterie dokončit módní kostým, což se velmi dařilo například známé Coco . Umělecké hnutí Art-Deco postupně zaniklo s počátkem velké hospodářské krize a vypuknutím druhé světové války. Základními charakteristikami pro šperky bižuterie v umělecké době Art-Deco byly:

Gabrielle "Coco" , žena, která uvedla do šatníku žen mnoho prvků, bez kterých si jej nedovedeme představit: sportovní oblečení, kalhoty, vesty, kostým atd. Podle jejích návrhů se vyráběly kabelky, klobouky, pásky, šály, boty, i šperky bižuterie. Zároveň, alespoň v počátku své kariéry, prosazovala v módě rovnoprávnost a demokracii. Její oděvy a doplňky byly určeny všem ženám, měly být pohodlné, slušivé a zdůrazňovat osobnost nositelky, ale ne vystavovat na odiv bohatství.

styl pro šperky bižuterie poznáme snadno: dlouhé řady perel, velké brože, nápadné klipsové náušnice, masivní náramky se zasazenými napodobeninami drahokamů. Coco se často nechávala inspirovat šperky starověkých civilizací (Indie, Persie, Egypt, Byzanc), ale i renesancí a barokem. Někdy zase pociťujeme vliv primitivismu, afrických řezeb, umění Keltů.

Coco začala navrhovat šperky bižuterie ve dvacátých letech - první byly perlové náušnice v černobílé kombinaci. Později si oblíbila maltézský kříž a užívala ho v návrzích pro náhrdelníky, brože i náramky. Nejraději měla brože. Vnímala je jako nejuniverzálnější šperky, pro které najde žena nejvíce uplatnění - může je nosit na klopě, límci, kapse, klobouku, pásku i večerní róbě.

Šperky v Retro období bižuterie(1935 k 1950)

V Retro období, návrháři zápasili s uměním proti dilematu hromadné výroby. Přirozené materiály se spojily s plasty. Šperky bižuterie začali být velmi populární v USA a to jim začalo diktovat design. Za války v Evropě bylo mnoho firem zaměřených na šperky bižuterie uzavřeno a mnoho návrhářů se přestěhovalo do USA. Evropa byla po válce v hluboké depresi a USA si užily ekonomického zotavení, což se projevilo i na dominantním postavení USA ve výrobě bižuterie a návrzích na šperky bižuterie. Základní charakteristiky pro šperky bižuterie v Retro době byly:

Šperky v Uměleckém moderní období bižuterie (1945 k 1960)

V uměleckém moderním období, které následuje po druhé světové válce, se návrhy pro šperky vracejí k tradičním a zmírnily. Velké, tučné styly Retro období byly nahrazeny přizpůsobenějším. Charakteristiky pro šperky bižuterie v umělecké moderní době byly:

2.9. Vývoj v jednotlivých komoditách bižuterie 

Problematika jednotlivých druhů zboží se podle současného komoditního členění vyvíjela asi takto:

Perle a perličky bižuterie

Podle historických údajů jsou nejstaršími druhy vyráběnými na Jablonecku perle vinuté a sekané. S největší pravděpodobností jsou vinuté perle objevem benátských sklářů, odkud byla tato technika výroby přenesena českými skláři do naší oblasti.

Sekané perle jsou na Jablonecku vyráběny již koncem 18. století, zhotovují se ze skleněných stéblin, které se sekají, zbavují se ostrých hran tavením a brousí se. Do obchodu se dostávají pod názvem "šmelc", eventuelně podle počtu brousících postupů dvoukrátky, tříkrátky. Zboží schopné konkurence s benátským (rokajl) se podařilo zavést až roku 1860.

Proces mačkání skla jako základ výroby mačkaných perlí byl znám v Čechách již začátkem 18. století. K jeho širšímu uplatnění došlo teprve po objevu výroby skelné kompozice bratry Fischery roku 1711. Původní hliněné formy byly nahrazeny kovovými. Na Jablonecku dochází k velkému rozvoji této výroby ve dvacátých letech 19. století.

Duté perle foukané byly na Jablonecku vyráběny a dekorovány přibližně ve stejné době. Broušení perel se provádělo jednak ve větších brusírnách o několika brousících složeních, jednak po domácku na brusech otáčených ručně nebo šlapáním.

V roce 1887 se začínají vyrábět tzv. benátské perle (rokajl). Na rozdíl od kulatých perlí benátských byly v obchodě známy také české perle "šmelc" sekané ze šestihranných stéblin. Také jejich výroba se dále zdokonalovala a jsou již od poloviny 18. století osvědčeným vývozním artiklem, hlavně pro průmysl nášivek. Jako tříkrátky jsou označovány perle podle počtu obroušených hran surových kuliček. V roce 1894 nahrazují tento artikl dvoukrátky, které byly obrušovány jednodušším způsobem. V této době dochází ve Francii k zavedení způsobu výroby perlí ze sklo-porcelánové masy formováním a vypalováním v peci. Tato výroba je ihned zaváděna také v Jablonci. Těmito výrobky jako lacinějšími jsou nahrazovány perle mačkané, které byly původně jedním z nejdůležitějších artiklů pro vývoz do Orientu. Oddělováním perliček ze skleněných trubiček jsou vyráběny perle duté, zušlechťované stříbřením a zlacením. Produktivita výroby tohoto artiklu se zvyšuje foukáním do mnohonásobných forem.

V průběhu 20.století se technologie výroby tohoto druhu zboží prakticky nemění a také organizační struktura druhovýroby se nemění. Hutě dodávají jednak hotové perličky, jednak surovinu (trubičky a tyčové sklo) pro výrobu perel. V poválečných letech bylo dosaženo rekordního obratu, který nebyl později opakován a souvisel s oblibou šatových ozdob a doplňků z rokajlu v módních centrech. Československá výroba soutěží v této komoditě úspěšně s italskou konkurencí. nahoru

Skleněná bižuterie

Navazuje jako další zpracovatelské odvětví na silně se rozvíjející výrobu perliček. Vyrábějí se nejrůznější kombinace se šperky - náhrdelníky, náramky, stínítka k lustrům, podložky, kabelky, atd. Od padesátých let 18. století se skleněné ozdoby vyvážejí na veletrhy po celé Evropě. Roku 1829 se jablonečtí vývozci zúčastnili s tímto zbožím výstavy průmyslové výroby Čech ve Vídni a to s poměrně rozsáhlým sortimentem, jak o tom svědčí popis exponátů.

V této komoditě byly zpracovávány ponejvíce perle jednak na náhrdelníky a jejich větší velikosti na košíky, draperie a ozdoby. Důležitým a slavným oborem se stala výroba banglí (sleněných kroužků - náramků), které měly masový odbyt v Africe, Indii i Číně. Jejich dražší druhy byly broušeny, malovány, zdobeny kameny, atd.

V nejdůležitějších fázích druhovýrobního procesu nedochází v 20.století k podstatným změnám. Návlek a montáže se provádějí po domácku. Nedaří se zavést mechanizaci mačkání a zlepšují se pouze mačkací kleště. Největší koncentrace výroby v oboru skleněné bižuterie je dosaženo u voskovaných perel, při jejich výrobě se zdokonaluje proces máčení v roztoku rybího stříbra.

Dochází k odklonu od skleněné bižuterie ve prospěch bižuterie kovové. Vedle módních vlivů je třeba hledat příčinu v silné činnosti konkurence, zvláště japonské, která se orientovala především na výrobu nevyžadující rozsáhlejších investic a umožňující naopak využívání laciné rukodělné práce. Typickým příkladem je úpadek domácí výroby skleněných kroužků (banglí). nahoru

Skleněné knoflíky bižuterie

Na Jablonecku byly nejdříve vyráběny lampové knoflíky, později mačkané. Toto odvětví, jehož zakladatel není znám, se rychle rozvíjelo. Bylo zdrojem obživy několika tisíc lidí. Velký rozvoj výroby módních knoflíků nastává v šedesátých letech, což se projevuje v rozhodujícím podílu těchto výrobků na vývozu jabloneckého zboží ve druhé polovině 19. století.

Tento druh výrobků vstoupil do módy od šedesátých let 19. století. Jejich sortiment dosahoval počtu několika tisíc artiklů. Od jednoduchých mačkaných až k broušeným a bohatě dekorovaným vzorům, jakož i knoflíkům vinutým. Rovněž mačkání se neustále zdokonaluje používáním lépe vybavených leštěných forem, stříháním okrajů (broku) a jejich obrušováním (sejmováním), čímž se zvýšila kvalita zboží.

Tento druh zboží čelí poměrně nejlépe konjunkturním výkyvům. Obtížnost výroby knoflíků a náročnější příprava forem znamenají pro konkurenci větší překážky při zavádění vlastní výroby než u bižuterie skleněné. nahoru

Vánoční ozdoby

K výraznějšímu rozvoji výroby skleněných vánočních ozdob na Jablonecku a v okolí Dvora Králové dochází až v letech krize, která způsobila úpadek vývozu na důležitých trzích. Technologické základy této výroby byly položeny již v minulém století.S rostoucí oblibou zvyku zdobení vánočního stromečku, který k nám z Německa dorazil začátkem 19. století, se zvyšovala i nákladnost ozdob. Od oříšku a sušeného ovoce přes perníčky, svíčky, dřevěné figurky se dostáváme až ke skleněným koulím a ozdobám ze skleněných perliček - drobné, třpytivé korálky se navlékaly na drátky a formovaly se do různých tvarů -  , které se tradičně vyráběly v Jablonci nad Nisou a okolí. Původně se skleněné perly používaly pouze k výrobě bižuterie, ale skláři, jejichž práce nebyla nejlépe placená, se snažili přivydělat si, kde se dalo, a začali vyrábět ozdoby, které se daly výhodně zpeněžit. Málokdo však ví, jak složité a pracné bylo tyto perličky a ozdoby z nich vyrobit, a málokdo ví, že tyto tradiční ozdoby dále vznikají tam, kde to všechno před sto lety začalo, u nás v Poniklé. Dnes se jejich výrobou zabývá ve větším množství jen minimum firem, které ovšem používají výrobní postupy, které se od začátků téměř nezměnily. nahoru

Skleněné kameny bižuterie

Tento druh patří mezi nejstarší výrobky Jablonecka. Původ této výroby na Turnovsku je datován rokem 1711. V průběhu 18. století prošlo toto odvětví několika krizemi. Zřízení kompoziční hutě v Jablonci roku 1750 svědčí o rozšíření výroby skleněných kamenů v této oblasti, která zahrnuje také Rychnov a Rádlo, kde se soustřeďuje největší počet brusičů. V roce 1836 pracuje v Jablonci již 9 kompozičních hutí z celkového počtu 16. Odbyt skleněných kamenů směřuje hlavně do Německa, Ruska, Francie, Anglie, Ameriky a Orientu a rozlišují se již jednotlivé kvality: cínové kameny (podle cínových brusných kotoučků), ohněm leštěné, atd. V padesátých letech dochází k velkému rozvoji výroby mačkaných kamenů určených hlavně k nášivkám, avšak vývoz tohoto zboží podléhal vždy značným výkyvům módním i cenovým. Toto odvětví má však kromě velkého významu pro přímý vývoz také další důležitou funkci: stává se základem pro rozvoj pasířské výroby pro šperky bižuterie.

Výroba skleněných kamenů byla vzhledem k velkým nárokům na přesnost broušených ploch dlouho doménou rukodělné práce. První patent na strojní broušení kamenů v Čechách byl podán v roce 1891 Danielem Swarovskim a jejich výroba zavedena v letech 1905-8. Pro zvýšení lesku a světelných efektů se začala pokrývat spodní strana kamene stříbrnou zrcadlovou vrstvou, známou jako simili. Swarovski zakládá s finanční pomocí francouzského zákazníka výrobu nejdříve v Janově Dole a později odchází do Wattensu v Tyrolích, kde našel příznivé podmínky a kde vybudoval moderní brusírenský podnik.

Výrobu skleněných kamenů je třeba v období 20.století posuzovat v souvislosti s rozvojem výroby kovové bižuterie, která vyžaduje zavedení strojového broušení kamenů v mnohem širší míře. I když strojní broušení kamenů bylo prováděno již před 1. světovou válkou, probíhá až do období krize ostrá soutěž mezi strojním a ručním broušením. V zájmu ochrany domácké rukodělné výroby bylo na oficiálních hospodářských místech uvažováno o omezení strojové výroby tvarových kamenů. Zvítězil však zájem zachovat českému zboží na zahraničních trzích schopnost konkurence proti zboží rakouskému a francouzskému. V letech bezprostředně před 2. světovou válkou reprezentuje již strojní výroba skleněných kamenů nejvíce mechanizované výrobní celky v celém oboru jablonecké bižuterie. nahoru

Kovová bižuterie

Je označována také jako pasířská práce, jak se původně označovala výroba středověkých ozdobných pásů se zasazenými kozákovskými polodrahokamy a později výroba veškerých šatových ozdob z kovu, případně se zasazenými skleněnými kameny. Od roku 1766 byly pasířské šperky vyráběny z kotlíků zhotovovaných ručním razníkem na dřevěné podložce. Kromě šatových ozdob se vyrábějí také hřebeny, přezky, kovové knoflíky, kování na dýmky a jiné drobné kovové šperky. Rozvoj pasířské výroby je však podmíněn zvýšením technické úrovně. Od osmdesátých let 18. století se provádí moření kovů, dále stříbření studenou cestou a leštění. Zvýšení úrovně výroby prospívá roku 1820 příchod několika pasířů z německého Obersteinu. Na Výstavě průmyslové výroby Čech roku 1829 ve Vídni sice nejsou žádné pasířské šperky zastoupeny, soupis exponátů na této výstavě svědčí o převaze skleněných šperků nad šperky kovovými. V roce 1842 jen pouze v Jablonci pracuje 53 pasířů, kteří vyrábějí nepravé šperky z kompozičních kamenů. O rostoucím významu tohoto odvětví výroby v průběhu 19. století není žádného sporu.

Kovová bižuterie se stala v 19. století největším oborem jablonecké výroby. Její podíl na vývozech přesahoval od roku 1890 50%. Základní zpracování kovů se provádí na strojích a lisovny  jsou již továrními podniky s moderním strojovým vybavením. Rytecká práce je však z převážné části prováděna po domácku. Výrobě prospívá již zmíněné založení elektrárny v Jablonci roku 1891, založení plynárny přineslo zdokonalení techniky pájení, pokroku bylo dosaženo v technologii galvanizace, při používání barev a smaltu, při leštění a při fastování kamenů. Některá místa se přitom specializovala na výrobu šperků pro určité trhy, například Kokonín na prsteny a africké náušnice.

Šperky kovové bižuterie jsou často přisuzovány výlučně německému obylatelstvu v jablonecké oblasti. Poněmčená česká jména významnějších výrobců (Brditschka, Woperschalek, Swarovski) jsou však jedním z příkladů postupu germanizace v tomto kraji, kde i podle rakouských pramenů z počátku 19. století sídlilo obyvatelstvo: "většinou slovanského kmene". Pro styk se světovým trhem měly německé firmy před českými celou řadu předností, protože přes Německo šla v devadesátých letech téměř polovina vývozu, což se přímo projevovalo v obchodním aparátě a nepřímo i ve výrobě na Jablonecku.

Kromě celého exportního průmyslu se soustřeďoval také potřebný kooperující průmysl, výroba obalů a adjustáže, rytci, nástrojaři, zámečníci apod. Výroba jabloneckých šperků je koncem minulého století charakterizována jako decentralizovaná velkovýroba, u které jsou položeny základy pro mechanizaci a vytvořeny potřebné kooperační vztahy od prvovýroby až po vývozní domy a speditéry a tvoří tak samostatný hospodářský organismus.

Výroba kovové bižuterie doznává ve 20.století rychlejšího technického rozvoje než výroba skleněné bižuterie. Technická zdokonalení umožňují výhodnější ceny pro šperky kovové bižuterie. Základem tohoto odvětví výroby bylo zpracování slitin barevných kovů, umělých hmot a různých doplňkových materiálů (celuloidu, galalitu, papíru, dřeva). Nejvíce centralizovanou částí výroby kovové bižuterie byly lisovny a galvanizovny. Pasířské zpracování, tzv. černá práce a montáž šperků, zůstalo z velké části vyhrazeno domácké práci. Dochází však i k mechanizaci všech operací, které se pravidelně opakují (výroba klipsů, pérových kroužků, automatových prstenů).

Pro jabloneckou výrobu již tehdy bylo příznačné velké množství malých provozoven a dílen domáckých dělníků, které na sebe navzájem navazují, závisejí na sobě z důvodů kooperace a vytvářejí tak jedinou rozsáhlou decentralizovanou velkovýrobu ovládanou obchodním kapitálem. Mechanizačními prostředky jsou z tohoto komplexu vybaveny pouze sklářské hutě, lisovny kovové bižuterie a brusírny kamenů. Na rozdíl od prvovýroby, která má poměrně stálý odbyt a závisí pouze na celkovém stavu hospodářství, podléhá druhovýroba značným sezónním a módním výkyvům, nehledě na složitý vývoj zahraničních trhů z hlediska obchodní politiky. Růstu větších podniků v tomto oboru přechodně zabránila světová hospodářská krize třicátých let. V době krize však vykazuje vývoz se šperky jablonecké bižuterie relativně lepší výsledky než jiné obory československé výroby, k čemuž můžeme nalézt vysvětlení v udržení monopolního či alespoň silného postavení na zahraničních trzích a ve značné přizpůsobivosti zvláště domácké výroby pro šperky v průběhu módního trendu a činnosti konkurence. nahoru

 

2.9. Vývoj Jablonecka za přispění bižuterie

V první polovině 19. století nepřesahoval Jablonec nad Nisou svým významem a rozsahem ostatní střediska obchodu se sklem. Podle záznamů bylo na celém maloskalském panství na počátku 19. století 12.000 obyvatel. Jablonec měl v roce 1802 pouze 1.976 obyvatel, roku 1808 byl povýšen na tržiště a městem se stává až v roce 1866. Prudký rozmach prodělává Jablonec až po rakousko-pruských válkách, kdy se počet jeho obyvatel během třiceti let, z původních 6.752 v roce 1869, ztrojnásobil. Podílí se pak na vývozu drobného skleněného zboží v celé oblasti přibližně 60%. Velikým nedostatkem byly špatné komunikace i založení vlastní jablonecké pošty až v roce 1892 (telegraf od roku 1862). Vybudované železniční spojení Praha - Liberec a zcela míjející Jablonec svědčí o neporozumění úředních míst pro hospodářský význam jablonecké oblasti, která přes všechny tyto překážky má ve druhé polovině 19. století kontakt s velkou částí světa a odvádí rakouskému mocnářství na daních více než celé dalmátské království. Nejdůležitějším výrobním zbožím byly broušené perle, které byly faktickým monopolem Jablonce. Již tehdy se dodávaly po svazcích o 1200 kusech. Za dob obchodu s otroky na guinejském pobřeží bylo možno za jeden svazek perlí v tržní ceně 1 dolaru získat výměnou otroka.

Důležitým obchodním střediskem byla iZásada. Blízkost hutí umožnila brzy rozšíření domácké výroby a již v 18. století vyjíždějí odtud celé karavany vozů se zbožím na veletrhy. Rodinné kroniky jsou dokladem toho, že evropské trhy byly zpracovávány desítkami lidí z této české oblasti výroby jabloneckého zboží. Významný podíl českých obchodníků se skleněným zbožím přiznávají i autoři, kteří se jinak všemožně snaží dokázat německý původ Jablonce i výroby jabloneckého zboží. Převážná část obchodu se skleněným zbožím byla tak v rukou českých obchodníků, kteří přes léto cestovali po trzích a na zimu se vraceli domů připravovat nové zásilky. V Zásadě se téměř po celé 19. století zachoval starý zvyk slavení "rozchodnice". Jedná se o způsob loučení před odjezdem do ciziny. V Zásadě však nevznikaly obchodní podniky takového rozsahu jako v Jablonci. Důležitým činitelem rozvoje výroby v této krajině bylo zajisté i zemědělství, které zde má příznivější podmínky než vlastní oblast Jizerských hor. Koncem 19. století, kdy rozhodující část obchodu ovládají již jablonecké exportní domy, dochází i zde k relativnímu přelidnění a jsou sem zadávány objednávky pro export, které nemohou levněji zpracovat domáčtí výrobci v nejbližším okolí Jablonce.

Vývoz jabloneckých skleněných výrobků, kompozičních kamenů a perel stoupá. V roce 1792 bylo vyvezeno za 45.000 zl. konvenční měny, v letech 1831-40 průměrně ročně za 663.000 zl. konvenční měny, v roce 1849 za 916.000 zl. konvenční měny, v roce 1856 včetně pasířských výrobků za 2.490.000 zl. konvenční měny. Počet mačkářů, výrobců vinutých perel a pasířů je několikanásobný. Rovněž exportních domů přibývá. Podíl jabloneckých výrobků (perliček, kamenů), na celkových vývozech skla stoupá z 3-4% v roce 1792 na 13% v roce 1850. Celková výroba skla v jablonecké oblasti včetně krystalerie a lustrových ověsů představuje pak téměř již 1/3 české sklářské produkce.

Z hlediska rozvoje výrobních sil zůstává sklářství a s ním související jablonecká výroba drobného skleněného a kovového zboží do šedesátých let 19. století na úrovni manufaktury - v prvovýrobě centralizované, v druhovýrobě rozptýlené. K novému období vývoje v severočeském sklářství je dán podnět novými možnostmi energetických zdrojů - zavedením uhlí jako paliva a regenerativního topení plynem. Končí pronikání hutí do pohraničních lesů a vysokých poloh s nevhodnými dopravními cestami. Hutě se vracejí zpět do údolí řek a blízkosti železnic. V druhovýrobě je přechod na průmyslovou formu složitějším procesem, bezprostředně však produkci i vývozu prospívají technická zdokonalení jako:

3. Muzea se šperky a šperky bižuterie

nahoru

Za poznáním sklářské a bižuterní historie se můžeme vydat do místních muzeí.V okresním městě Jablonci nad Nisou je to specializované uměleckoprůmyslové Muzeum skla a bižuterie, jehož součástí je památník sklářství v bývalé sklářské osadě Kristiánov v Jizerských horách. Zajímavé sklářské expozice nabízí Městské muzeum v Železném Brodě. Jeho samostatnou součástí je i galerie Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, dvou světově proslulých sklářských výtvarníků. Bohaté sbírky historického skla může nabídnout Severočeské muzeum v krajském městě Liberci nebo malá sklářská muzea v Kamenickém Šenově a Novém Boru.

3.1. Muzeum Skla a bižuterieJablonci nad Nisou

Muzeum prošlo několika etapami vývoje. První podněty k jeho založení spadají do poslední třetiny 19. století a jsou spojeny s činností Průmyslového vzdělávacího a podpůrného spolku. Vznik muzea jako takového klademe do roku 1904, kdy byla otevřena první stálá výstava, dnes bychom řekli expozice. V roce 1911 pak muzeum získalo i vlastní budovu ve Školní ulici č.9. Takto zajištěná instituce přečkala všechny politické změny následujících let: první světovou válku, vznik Československé republiky i druhou světovou válku.

Již pod novým názvem Muzeum pro umělecký průmysl se v roce 1949 přestěhovala do bývalého exportního domu Zimmer & Schmidt v Jiráskově ulici, dnes ulice U Muzea, kde sídlí dosud. V letech 1953-1961 bylo muzeum přičleněno jako pobočka k Národnímu technickému muzeu v Praze. Tento stav však netrval dlouho. V roce 1961 přešlo pod správu Okresního národního výboru v Jablonci nad Nisou a specializovalo se na výzkum dějin skla a bižuterie, což se projevilo i v novém názvu - Muzeum skla a bižuterie. V oboru skla mu byla přiznána nejprve oblastní, od roku 1974 pak celostátní působnost, obor bižuterie měl tuto exkluzivitu již od roku 1961.

V roce 2001 započala příprava celkové rekonstrukce, která se následně naplno rozběhla. V jejím průběhu došlo, v rámci reformy veřejné správy, k významné změně. Po zrušení Okresního úřadu v Jablonci nad Nisou se zřizovatelem Muzea skla a bižuterie stalo od 1. ledna 2003 Ministerstvo kultury České republiky. Technická rekonstrukce muzea byla završena kolaudací 26. srpna 2004. Dne 23. září 2004 proběhla slavnostní vernisáž za účasti prezidenta republiky Václava Klause, představitelů Ministerstva kultury a mnohých čestných hostů. Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou bylo následně s novými expozicemi Kouzelný svět bižuterie a Čarovná zahrada - České sklo sedmi století otevřeno veřejnosti. nahoru

3.2. Šperky v Muzeu Českého ráje v Turnově

Muzem Českého ráje v Turnově na Semilsku dokončuje ve sklepení klenotnici, a to za příspění evropských fondů. Novou expozici otevře v únoru 2010, tvořit ji budou zvláště cenné památky, jako jsou šperky, vzácné tisky, mince nebo medaile, které kvůli vysoké finanční hodnotě nemohli být dosud vystavovány a muzeum je má uložené v trezorech. Novinářům to řekla ředitelka muzea Vladimíra Jakouběová.

"Vystavíme tam i ojedinělou sbírku šperků místní šperkařské školy. Je to kolekce na evropské úrovni. Obsahuje asi 700 prací učitelů a nejlepších žáků," dodala. Sbírka byla dosud přístupna jen při výjimečných událostech, škola ji také vystavovala v Německu, Rakousku a Nizozemsku, kde největší pozornost budily artefakty ve stylu secese a art-deco.
Muzeum chystalo výstavbu klenotnice od roku 2007. Výstavbu zahájilo loni na jaře, když mělo jistotu, že dostane evropskou dotaci. Úpravy sklepů přijdou na více než 1,5 milionu korun. Stavbaři již dokončili kamenické práce a zpevnili pískovec na stěnách. V prosinci začnou montovat do klenotnice bezpečtnostní vitríny. Interiér navrhl akademický sochař Vratislav Novák. 

Prostor budoucí klenotnice využívalo muzeum jako archeologickou expozici, nedávné dokončení nového depozitáře ale umožnilo prostoru uvolnit. Pískovcové klenuté místnosti s unikátními cihlovými klenbami ze začátku 19. století mají samy o sobě vysokou estetickou a památkovou hodnotu. V rámci úprav ze sklepů zmizely necitelné úpravy, jako je třeba elektrické vedeni na zdech. 

Muzeum Českého ráje patří k nejnavštěvovanějším v Libereckém kraji. Jeho sbírky zaměřené především na drahé kameny a historii navštíví ročně kolem 70 tisíc návštěvníků, asi třetinu z nich tvoří cizinci - Němci a Nizozemci. Na vzniku klenotnice spolupracuje s Regionálním muzeem Jawor v Polsku, které zase s pomocí turnovských historiků buduje novou výstavní expozici minerálů a drahých kamenů. Díky spolupráci získala miliony korun z programu přes hraniční spolupráce ČR-Polsko. 

Klenotnice je jedním ze 13 projektů v Libereckém kraji, které uspěly se žádostí o dotaci z programu přes hraniční spolupráce ČR-Polsko. Pro českou stranu je v něm do roku 2013 k dispozici 103,68 milionu eur ( přibližně 2,8 miliardy Kč). O dotaci z programů se v této výzvě ucházelo 97 projektů, z niž monitorovací výbor doručil 56 přes hraničních akcí, které si rozdělí 54,9 milionu eur ( 1,48 miliardy korun). K největším projektům v rámci Libereckého kraje patří obnova železničního spojení z Harrachova do Sklarske Poreby v Polsku.

4.Šperky obecně

nahoru

Šperky, klenoty či skvosty jsou cenné a a zároveň ozdobné předměty obvykle vyrobené z drahých kovů a drahých kamenů. Jedná se o předměty, který bývají nejčastěji nošeny na lidském těle, častěji se s nimi setkáváme u osob ženského pohlaví. V přeneseném smyslu slova pak tímto slovem někdy označujeme i jiné cenné nebo ozdobné předměty vyrobené z jiných materiálů než jsou drahé kovy a kameny. Výrobou šperků se zabývají řemeslníci zlatníci nebo šperkaři. V některých rodinách mohou být šperky drahocennostmi, které se dědí z generace na generaci - stávají se tak určitým symbolem rodové kontinuity a pokračování života.

Šperky sloužící k ozdobě lidského těla, vlasů nebo oděvu, dekorativního charakteru (náušnice), spojující estetické působení s praktickou funkcí (jehlice, spony, součásti oděvu), vystupující jako symbol (gema, skarabeus) nebo apotropaion, jako objekt reprezentace a vyjádření moci (diadém, koruna) či označující sociální vztahy, rodovou nebo spol. příslušnost majitele (prsten, pečeť) i jako nositel magických významů (amulet, magické významy drahokamů). Šperky se užívaly a vyvíjely od paleolitu s použitím přírodních materiálů (kost, zuby, kameny, dřevo, lýko, jantar, korál, lastury) ve formě závěsných šperků aplikovaných na lidské tělo (náhrdelník, náramek, nákrčník, nánožní kruhy). Během vývoje se rozšiřuje sortiment forem, typů, materiálů, technik a aplikací ve shodě a dobovým výtvarným názorem a technickými možnostmi. Od eneolitu a zejména od doby bronzové se zvláště v souvislosti se zpracováním kovů (měď, cín, olovo, stříbro, zlato) vyvíjejí prsteny, náušnice, přívěsky, součásti oděvů (jehlice, spony, zápony, pásy), uplatňuje se glyptika (gemy, pečetidla), zdokonalují se zlatnické techniky (filigrán, granulace, zlacení, plátování), uplatňují se výrobky ze skla a skelných past nebo emailem zdobené šperky (pektorály, přívěsky, spony). Rozvíjí se techniky zdobení kovů (tausování, niello, cizelování, rytí), broušení drahokamů a užití perel, řezba v kosti, zejména ve slonovině. Během vývoje šperku podléhala výroba i užívání módním hlediskům, obliba jednotlivých forem a materiálů se měnila a vyvíjela. Starověké a byzantské šperkařství rozvíjelo zejména glyptiku a zlatnické techniky, zvláště email, ve středověku se uplatňují pásy, často lité cizelované spony plášíů, převažuje zlatnictví, stříbrotepectví a kovorytectví, kromě drobného šperku dominují symboly sociální příslušnosti majitele (závěsné relikviáře, koruny, prsteny, kříže, pektorály). V renesanci jsou kromě běžných typů oblíbeny perly, náhrdelníky, řetězy a řetízky, přívěsky s miniaturami, gemami ap. V baroku se v široké míře uplatňuje zejména broušený drahokam. V 19. století se omezuje sortiment, klesá umělecká hodnota a převažuje sériová výroba. Uplatňují se historizující slohové názory a inspirace historickými formami a technikami. Akcentovány jsou šperky ve výtvarné produkci biedermeieru a zvláště v secesi, která přináší obrodu pro umělecké šperky. V současnosti době je šperkařství obrozující se discipiínou, považující umělecké šperky za umělecká díla malých rozměrů, reagující podobně jako ostatní umělecká odvětví na dění své doby. Uměleckou hodnotou je jedinečnost zpracování, hodnota materiálu zvoleného výtvarníkem k realizaci představy je druhotná. nahoru

4.1. Šperky podle materiálů

4.1.1. Zlaté šperky

Všechny zlaté šperky, převyšující váhu čistého zlata nad 0,5g, prodávané na území ČR, musí být označeny státním puncem. Toto označování provádí příslušný puncovní úřad dané země.
Punc je vlastně informační označení pro zákazníka, které udává ryzost daného šperku.
Ryzost se u zlata udává v karátech, např. 14-ti karátové zlato je ekvivalentní s označením 585/1000.
Tato ryzost nám říká jaký je podíl ryzího zlata v poměru k ostatním obsaženým kovům.
Označení 585/1000 tedy znamená, že z jednoho tisíce dílů je ryzího zlata dílů 585.
Jednotlivé označení ryzostí:
585/000 - 14-ti karátové žluté zlato - 585 dílů ryzího zlata + 415 dílů ostatních kovů - většinou stříbra a mědi.
585/000 - 14-ti karátové bílé zlato - 585 dílů bílého zlata a 415 dílů ostatních kovů- většinou stříbra a niklu nebo paladia.
750/000 - 18-ti karátové zlato - 750 dílů zlata a 250 dílů ostatních kovů
1000/000 - 24 karátové zlato - ryzí zlato - neobsahuje žádné příměsi.

Tabulka puncovních značek: Zlato

Bílé zlato - jedná se o směs ryzího zlata s dalšími kovy, které dodávají stříbřitou barvu, jako jsou nikl, paladium a stříbro. Finální povrchová úprava se vždy u šperků z bílého zlata provádí rhodiem - kovem, který dodává patřičný lesk a chrání zlato před mechanickým poškozením. Rhodium se vlivem používání(nejvíce na prstenech a řetízcích) odírá a po nějakém čase se ze šperku „setře" natolik, že začne prosvítat barva bílého zlata, která není čistě stříbřitá, ale je mírně nažloutlá. Tento stav se řeší „porhodiováním" šperku. Jde o znovu-nanesení rhodia na dané šperky. Tento proces vrací šperku původní jas, barvu a částečně řeší i různé vrypy a malé poškození. Rhodium na kvalitních špercích by mělo vydržet minimálně jeden rok při každodenním nošení. Čím vyšší ryzost zlatého šperku, tím je zlato náchylnější k mechanickému poškození. Zlato jako takové je totiž poměrně měkký kov. Proto na běžné nošení nejsou vhodné šperky z ryzího zlata.V případě, že takové šperky máte nebo plánujete jejich nákup, ujistěte se u obchodníka, že jsou šperky v případě zlata bílého opatřeny kvalitním porhodiováním a také poskytuje-li daný prodejce služby v podobě následných servisů a údržby šperku - přeleštění či porhodiování. Nejvíce prodávané jsou však šperky ze zlata 14-ti karátového nejen pro svou vyšší odolnost, ale také pro masivnější rozšíření a pochopitelně nižší cenu.

V 90. letech po pádu totalitního režimu zažil trh se zlatými šperky velký nárůst. Poté, co se vkus zákazníků postupně vytříbil, se najednou zdálo, že zlatým šperkům již odzvonilo.
Tento trend však za posledních pět let vyrovnává specifická skupina zlatých šperků a to jsou šperky z bílého zlata osazené brilianty - konrétně prsteny z bílého zlata. Dříve preferované žluté zlato je stále na ústupu a zájem o zlato bílé stoupá. Také designy pro šperky z bílého zlata jsou většinou mladistvější, elegantnější a lépe kombinovatelné. Samozřejmě, že  najdeme i propracované šperky ze zlata žlutého - uveďme např., francouzského výrobce Champs Elysées

Pro zlaté šperky je na trhu mnoho chemických prostředků určených na čištění. Tyto roztoky ale nakupujte u renomovaných prodejců drogerie. Při použití dbejte pokynů výrobce a při nákupu zlatého šperku, osazeného briliantem, perlami nebo jiným specifikem se vždy zeptejte prodejce na možnost vložit šperky do leštící lázně(abyste předešli případnému nevratnému poškození části šperku, pro kterou leštící roztok není určený). Zvláště perly nejsou vhodné k čištění chemickými roztoky. Obvykle však šperky stačí vyleštit leštícím ubrouskem(stejný jako na brýle). Chemické čištění doporučujeme pouze pro velmi zašlé šperky.

Pro zlaté šperky je typické padělatelství. NIKDY proto nenakupujte šperky z drahých kovů na místech, kde nemáte jasnou záruku pravosti zlata, ze kterého jsou dané šperky vyrobeny.
V každém klenotnictví, kde prodávají zlaté šperky, musí mít puncovním úřadem vydanou tabulku punců a na požádání vám musí zapůjčit oční kukátko, kterým jasně uvidíte punc vyražený na šperku a podle umístěné tabulky si můžete ověřit pravost šperku. Také kalibrované váhy pro zjištění skutečné váhy zlatého šperku musí mít každý obchodník, který prodává zlaté šperky přes pult přímým kontaktem se zákazníkem.
V případě internetového prodeje poslední pravidlo neplatí, ale prodejce musí jasně deklarovat vše na faktuře zákazníkovi. Tedy váhu, ryzost zlata a název šperku(nebo specifické označení).V případě, že narazíte na obchodníka, který tyto kritéria nesplňuje, můžete informovat příslušné pracoviště puncovního úřadu, který zajistí nápravu či prošetření takového subjektu. Stejně tak, máte-li pochybnosti o pravosti šperků můžete se obrátit na příslušné pracoviště puncovního úřadu. nahoru

4.1.2. Stříbrné šperky

Člověk používá stříbro již od starověku. Latinský název Argentum znamená bílý a právě zářivě bílý lesk stříbra je to, co lidi tolik přitahuje. Stříbro je bezesporu jedním z nejkrásnějších přírodních kovů a proto se brzy začalo používat na stříbrné šperky. V poslední době se stříbrné šperky stávají velmi módními.

Stručné dějiny stříbra

Těžba stříbra má velmi starou historii. Snad jen měď a zlato se užívaly dříve. Nejstarší nálezy opracovaného stříbra jsou staré více než 4000 let. Veliké množství stříbrných šperků bylo objeveno v hrobech chaldejských králů. Je zajímavé, že naproti tomu v egyptských pyramidách se opracované stříbro vyskytuje jen velmi vzácně. Za vlády pověstného krále Šalomouna bylo ve starověkém Izraeli stříbra tolik, že bylo považováno za nic. Jedny z největších stříbrných dolů starověku byly ve Španělsku (v Hispánii). Féničané, kteří tam tehdy stříbro těžili, na dolech nesmírně zbohatli. Prý používali místo měděných lodních kotev kotvy stříbrné.

V Čechách bylo podle pověstí stříbro dobýváno již v 7. st. n.l.. Skutečný rozvoj těžby stříbra začal ve 13. a 14. století. Nejvýznačnější české město, ve kterém se těžilo stříbro, je Kutná Hora. Byly doby, kdy Čechy patřily díky těžbě stříbra k nejbohatším zemím v Evropě. Dnes jsou největšími světovými producenty stříbra Mexiko, Kanada, Peru, Austrálie a USA.

Stříbro je na čistém vzduchu stálé. Oxiduje (černá) působením sirných par, např. ve znečištěném ovzduší, nebo působením sirovodíku. Ryzí stříbro je oproti zlatu tvrdší (stupeň tvrdosti 3). Pro klenotnické účely se nejčastěji používají slitiny stříbra s mědí. Ryzost stříbra zjistíme podle jeho ryzostní značky. Například označení 925/1000 nám říká, že klenotnická slitina stříbra má v sobě 92,5% ryzího stříbra. Se stříbrem s touto ryzostí se setkáváme nejčastěji a nazýváme ji „sterlingové stříbro". Některé kvalitnější stříbrné šperky jsou pro zvýšení lesku a odolnosti pokrývány tenkou vrstvou kovového rhodia, ryzího stříbra, paladia, atd.. Díky tomu si zachovávají stříbrné šperky svůj lesk daleko delší dobu. Zvláštním způsobem povrchové úpravy stříbrných šperků je tzv. patinování. Jedná se o umělé vytvoření patiny na povrchu některých stříbrných nebo zlatých šperků (starostříbro).

Věděli jste, že:

Stříbro je drahý kov a proto výroba stříbrných šperků spadá pod kontrolu puncovních úřadů dané země. Stříbrné šperky o hmotnosti vyšší než 3g musí být opatřeny puncem. Puncem jsou opatřeny všechny šperky prodáváné na našem území. Punc je symbol, který určuje ryzost slitiny, ze které je šperk vyroben. Ryzost stříbra udaná číslem 925/000 tedy znamená, že z celkové počtu 1000 dílů je 925 z ryzího stříbra. Ostatní díly připadají na ostatní kovy, které se do slitiny přidávají pro zvýšení tvrdosti, lepší barvu nebo z důvodu snížení ceny. Nejčastěji se na stříbrné šperky používá  slitina s označením 925/000. Vyšší podíly ryzího stříbra - tedy 959/000 a samotné ryzí stříbro se používá spíše sporadicky, i když je jeho čistota nejvyšší. Šperky ze slitin o množství nižším než 925 dílů ryzího stříbra se používají, ale rozhodně je nemůže doporučit. Vysoký obsah příměsí v dané slitině vede většinou ke ztrátě estetických vlastností již po krátké době, nehledě na potenciální zdravotní závadnost díky vyšším podílům kovů a jejich solí, které způsobují nežádoucí reakce pokožky.
Stříbro jako takové je relativně měkký kov, který je náchylný k mechanickému poškození. Proto se na dražší stříbrné šperky používá rhodium, které je chrání a zároveň dodává vysoký lesk.
Odpovědnostní a výrobní značka - tyto značky určují přímého dovozce nebo výrobce. Tuto značku přiděluje konkrétním dovozcům či výrobcům puncovní úrad. Jednoduše si pak může zákazník ověřit původce daných šperků.

Tabulka puncovních symbolů pro stříbro: Stříbro

Stříbrné šperky byly po dlouhou dobou nejrozšířenějšími klenoty po celém světě, zejména na západní polokouli. Dalo by se téměř mluvit o době stříbrné. Důvodem byl samozřejmě estetický dojem - stříbrnou barvu vnímáme jako čistou, neutrální. Šperky této barvy jsou pro nás symbolem vkusu a určité prestiže, i když za ně nezaplatíme horentní sumy jako u zlata. To je druhým důvodem proč se stříbro těšilo a těší tak velké oblibě - jeho cena je přijatelná pro širokou skupinu obyvatelstva.

Stříbrné šperky můžete čistit několika způsoby - základní způsob je leštička na šperky, kterou seženete ve většině klenotnictví nebo optice(lze zaměnit s leštičkou na brýle), popř. bavlněná látka, kterou dané šperky vyleštíte . V některých případech postačí jemný bavlněný kapesník. Dbejte na to, aby leštěním nedošlo k poškození - např. jemného stříbrného řetízku. Stříbro je totiž měkký kov. Pro intenzivnější čištění můžete použít chemické čističe, které lze zakoupit v drogeriích a některých klenotnictvích. Zde dbejte pokynů výrobce. Některé chemické čističe stříbra totiž nelze aplikovat na ostatní části - např. přírodní perly, kameny a jejich osazení(chemický prostředek rozpouští lepidlo, do kterého jsou zapuštěny kameny).

Stříbrné šperky mohou z různých příčin černat. Jednou z nich je použití nekvalitní suroviny pro výrobu daného šperku. Tzn., že se může například jednat o směs, ve které je více niklu či jiného přidaného kovu. Další variantou je případ, kdy je směs kovů v pořádku, ale stříbro v této slitině reaguje s PH faktorem pokožky a je-li tento faktor značně kyselý, způsobí oxidaci kovů a tím jejich zčernání. V prvním případě se jedná jednoznačně o výrobní vadu, na kterou se vztahuje standardní reklamační proces. V druhém případě je lépe volit takové šperky, které jsou potažené rhodiem, které oxidaci zabrání. V obou případech se samozřejmě dá zčernání odstranit vyleštěním. Máte-li šperky, ke kterým máte emocionální vazbu a šperky už „nevypadají k světu", můžete je nechat znovu porhodiovat - tento proces jim navrátí jejich původní lesk.

Jako u všech ostatních drahých kovů nenakupujte šperky na tržištích a u pochybných obchodníků. Příměsi ve stříbře nižší kvality mohou způsobovat alergické reakce, takže je rozhodně lepší kupovat stříbro o čistotě minimálně 925/000, ne nižší. nahoru

4.1.3. Diamantové šperky

Jedná se o šperky osazené diamanty.

Briliant - vybroušený diamant do specifického tvaru.
Diamant - minerál, vznikající při vysokých teplotách a tlaku a díky sopečným činnostem se dostávají na zemský povrch. Chemicky se jedná o čistý uhlík. Diamant vyniká svou tvrdostí a odpradávna přitahuje pozornost lidí.
Hodnota diamantů, resp. briliantů je posuzována dle tzv. 4C, tedy:
Cut - Brus - způsob vybroušení kamene přímo ovlivňuje odraz světla. Struktura brusu briliantu se dělí na několik částí jako je: průměr, tabulka, rundista, koruna, kaleta, pavilón, hloubka. Tyto jednotlivé části vedou a různě odráží světlo a to pak určuje brilanci a třpyt.
Clarity - čistota - brilianty obsahují určitý poměr nečistot, tzv. inkluzí. Jejich množství a velikost pak udává stupeň čistoty kamene. Rozlišujeme pak tyto stupně nečistoty:
VVS1, VVS2 - velmi velmi malé příměsi
VS1, VS2 - velmi malé příměsi
SI1, SI2 - malé příměsi
I1 - I3 - s nedokonalostmi
Carat - váha - karáty u diamantů udávají jejich váhu - jeden karát váží 200 miligramů.
Váha není prioritním kritériem pro určení ceny.
Color - barva - diamanty mají ze své přírodní povahy různé odstíny, jejichž stupnici označujeme písmeny D(bílá) až Z(světle žlutý)
Dalším kritériem, které se postupně zavádí je tzv. Kimberleyský systém, který eliminuje přísun tvz. "krvavých diamantů" na trh. nahoru

4.1.4. Titanové šperky

Titan patří k nejtvrdším kovům. Má typicky šedo-ocelovou barvu. Jedná se o hypoalergenní kov, tedy takový, který nezpůsobuje žádné negativní reakce organismu. Proto titanové šperky, zvláště pak náušnice či piercing jsou vhodné pro osoby se zvýšenou citlivostí na kovy. Při první aplikaci piercingu nebo propíchnutí ucha je rozhodně vhodné zvolit titan. Titanové šperky jsou odolné vůči mechanickému poškození.

Před několika lety, těsně po boomu s ocelovými šperky se na trh začaly dostávat šperky vyrobené z titanu. Měly a doposud mají vyšší cenu než srovnatelné ocelové alternativy proto se jim masivní obliby nedostalo. Zachovaly si však klientelu právě díky svým vlastnostem nealergického kovu. Kolem roku 2000 si u nás i v jiných státech Evropy oblibu získala značka Boccia, která vyrábí luxusní titanové šperky netradičních designů.

Údržba pro titanové šperky je stejná jako pro šperky ocelové. Postačí leštící hadřík a při hrubých nečistotách použití tekoucí vody a doleštění jemnou látkou. Samozřejmě platí i zde opatrnost při zasazení kamenů do daného šperku - zbytečně nenamáčet a lépe se i vyvarovat koupání v moři - slané vodě. Výjimkou jsou piercingy s jedním kamínkem - tedy klasické banánky - ty jsou na koupání přizpůsobeny. Opatrnosti při mytí a koupání je dbát jistě u osazení mnohočetnými kamínky - např., titanové Swarovski piercingy.

Titan není drahý kov a tak titanové šperky nespadají pod kontrolu puncovního úřadu. Puncovní úřad nekontroluje pravost slitiny, ze které jsou šperky vyrobeny. Proto je vhodné při nákupu dbát na důvěryhodnost obchodníka, u kterého šperky nakupujete. nahoru

4.1.5. Wolframové šperky

Wolfram je jednoznačně nejtvrdší kov, z něhož jsou sériově šperky vyráběny. Proto šperky vyrobené z wolframu mají vysokou odolnost proti poškození a tím pádem dlouhou životnost. Jeho fyzikální stálost a hustota z něj dělají ojedinělý kov, který odolává fyzikálním vlivům, vysokým teplotám, kyselinám. Citlivost na wolfram je sporadická - Wolfram je zdravotně zcela nezávadný a alergické reakce se na tyto šperky nevyskytují. Barva je dána dle konkrétního modelu, ale typická je černo-šedo-stříbrná. Wolfram má číslo 9 na stupnici tvrdosti a patří skutečně mezi nejtvrdší materiály na zemi, tyto šperky vám vydrží nepoškrábané a vysoce lesklé celý život.

Wolframové šperky se u nás i ve světě začaly prodávat po roce 2007. Zatím se výrobcům nepodařilo prosadit se na trhu oproti ocelové konkurenci, i když si své zákazníky špičkově vybroušené wolframové prsteny jistě našly. Neopakovatelně přesný brus a odlesky šperků - to jsou typické vlastnosti pro šperky z wolframu. V cenové relaci od 400,- Kč do 1.000,- Kč jen těžko budeme hledat šperky, co se kvalitativně dokáže přiblížit těmto šperkům. Přičteme-li nadčasovost designů pro tychto šperky, získáme šperky, které nás budou provázet po mnoho let při zachování svých původních vlastností a příjemného vzhledu.

Wolframové šperky nepotřebují žádné čistící pasty či chemikálie - na případné hrubé nečistoty se nemusíme bát použít koupelnový kartáček, mýdlo a vodu. Na jemné doleštění je nejlepší jemná tkanina - leštící šperkařské ubrousky. Wolframové šperky mají také vyšší hmotnost než ocelové šperky. Technologie zpracování a výroba šperků z wolframu je velmi náročná a proto jejich cena je vyšší než ceny pro ocelové šperky. Šperky snesou i extrémní zacházení

Stejně jako u všech ostatních kovů, které nespadají pod kontrolu puncovního úřadu, dbát při nákupu na důvěryhodnost obchodníka, na reference zákazníků, na poskytnuté právní záruky - deklaraci pravosti pro šperky a jejich složení. nahoru

4.1.6. Ocelové šperky

Chirurgická ocel 316L, ze které jsou ocelové šperky vyrobeny se řadí mezi kovy, které nezpůsobují žádné alergické reakce. Jedná se o tvrdý kov nepodléhající korozi, velmi odolný proti mechanickému poškození a při leštění  lze dosáhnout vysokého lesku. Tím je dána jeho dlouhá životnost a je proto ideálním kovem pro šperky.

Označení 316L vychází z normy, která nařizuje, co může být v této směsi obsaženo za kovy a v jakém maximálním poměru. Označení „chirurgická" proto, že se dříve z tohoto druhu kovu vyráběly chirurgické nástroje. Pod toto označení spadají oceli DIN 1.4404 a DIN 1.4435, podle ČSN 17349,350 a 352.

Šperky z této oceli mají světle až tmavě šedivou ocelovou barvu, která je může lišit tím, že šperky bude mít broušenou nebo leštěnou úpravu.

Po velkém boomu prořezávaných prstenů a náramků kombinovaných s kaučukem přišla na řadu chirurgická ocel zabarvovaná do různých odstínů barev růžového zlata, žlutého zlata a do černé pomocí PVD technologie, která zajišťuje stálost a dlouho životnost dané barvy.
Ocelové šperky zaznamenaly obrovský boom po roce 2000. Šperky vyrobené z oceli jsou odolné, lesklé(nebo broušené do matu), mají zajímavé designy. Navíc ocelové šperky mohou být masivnější a rozměrově větší bez výrazného nárůstu na ceně, protože se nejedná o drahý kov, kde s hmotností šperku přímo úměrně roste i cena. Navíc výrobci šperků rychle pochopili, že pro mladou skupinu zákazníků designy, které jsou schopni vyrobit z oceli, jsou mnohem zajímavější než tradiční šperky stříbrné nebo zlaté.
Proto si nyní zákazníci i v Čechách mohou vybrat z mnoha ocelových prstenů, ať už subtilních osazených zirkony nebo klasických rozmanitých kroužků kombinovaných s kůží, ornamenty, prořezávané laserem, s gravírováním nebo oblíbených prstenů z chirurgické oceli s křišťály Swarovski.
Tisíce přívěsků, které mají symbolický význam jako vojenské placky, křížky, nebo jedny z nejoblíbenějších vzorů - symboly zvířátek se masivně z chirurgické oceli vyrábí. Osazení zirkony nebo kombinace s kůží jsou další alternativy broušených či leštěných ocelových přívěsků.
Další šperky jako náušnice, náramky, náhrdelníky, řetízky nebo samostatná kategorie piercingů samozřejmě doplňují celkový dojem tohoto trvalého, velmi odolného kovu.

Údržba je pro ocelové šperky poměrně snadná záležitost - stačí šperky jemně přetřít navlhčeným ubrouskem a vyleštit. Potřebujete-li zbavit šperky větších nečistot, omyjte jej tekoucí vodou a mýdlem. POZOR! Někteří výrobci zásadně nedoporučují své šperky s kamínky mýt vodou - hrozí jejich vypadnutí vlivem vniknutí vody pod kamínek a tím k narušení struktury lepidla, které kamínek ve šperku drží.

Nakupujete-li ocelové šperky a chcete skutečně precizní a pravou ocel, rozhodně nenakupujte na tržnicích ze záplavy rádoby „ocelových" šperků. Nálepka 316L není zárukou toho, že se jedná skutečně o prsten, přívěsek nebo piercing z chirurgické oceli 316L. Používejte selský rozum. Prsteny nebo jiné šperky, který v několika klenotnictvích stojí 250,- Kč a na stánku jej koupíte za 50,- Kč a „tváří" se zcela stejně, skutečně stejný není. Většinou se jedná o lacinou niklovou bižuterii, která je „poocelována". Rozdíl mezi padělkem a pravými šperky zjistíte např. podle váhy - padělek bude o poznání lehčí, když si jej koupíte, po několika týdnech se začne odlupovat vrchní nátěr a zřejmě na něj bude vaše pokožka reagovat přesně tak jak má - tedy alergickou reakci - vyrážkou, zarudnutím v tom lepším případě. Nakupujte proto šperky u odborníků, kteří jsou dlouholetou praxí ověřeni tisíci zákazníky. Pokud jste se rozhodli pro ocelové šperky, rozhodně se nenechte prodejci nalákat na to, že jsou to čeští výrobci. Výroba a technologie pro ocelové šperky je náročná na moderní technologická zařízení, jako jsou zejména lasery a speciální stroje na elektrochemické leštění. Žádný z českých výrobců šperků se neodhodlal do takovéhoto zařízení investovat a proto se na našem území tyto šperky nevyrábí, vše je dovoz z Asie. Pokud takového výrobce přeci jen naleznete, dejte nám o něm vědět a budeme ho všude chválit a prezentovat. nahoru

4.1.7. Kožené šperky

Nejčastěji se pro šperky z kůže používá kůže hovězí. Jedná se o zcela nealergický přírodní materiál, který je příjemný na nošení. Kožené řemínky na hodinky a náramky jsou tradičním artiklem, který si oblíbila značná část obyvatelstva nejen pro svůj design, ale také pro funkčnost. Velmi časté jsou také kožené tkaničky, na které se věší přívěsky. Tento materiál pronikl i do samotných přívěsků a často se setkáváme i prsteny, které jsou zdobené kůží. Kůže a šperky z ní vyrobené jsou na nošení příjemné, nestudí, přizpůsobují se tělu a můžete je vyladit do barvy vašich doplňků - např. náramek k opasky či kabelce a botám. Celkový dojem pak působí velmi dobře promyšleně a stylově.Zajímavá informace pro ochránce zvířat - pro samotnou kůži se zvíře nezabíjí - je to sekundární produkt při porážce dobytka pro maso.

Typické módní trendy pro kožené šperky se promítly do pánských šperků - masivní náramky nebo přívěsky s kůží a kožené tkaničce začaly poslední rok vyrábět všichni velcí výrobci šperků jako Morellato, Axcent of Scandinavia nebo surfařská značka Oxbow...

Kožené šperky by neměly přijít do kontaktu s vodou. Rozhodně se vyvarujte koupání v mořské(slané) vodě. K čištění barvených nebo lakovaných částí použijte vlhký hadřík. Při markantnějším znečištění, např. perem nebo po delší době nošení, kdy je kůže zašlá, použijte pleťovou vodu na hadříku a jemně kůži očistěte.
Sama o sobě voda kůži neubližuje, ale častým namáčením a vysoušením kožené šperky tvrdnou a vytahují se.

Při nákupu dbejte vždy na prověření odkud šperky pochází. Například v Tunisu a Egyptě se prodávají kožené šperky z velbloudí kůže. Tato kůže je velmi jemná a odolnost není skutečně její doménou. nahoru

4.1.8. Šperky Swarovski 

Swarovski je pojem, který je ve šperkařství velmi často používán. Přesto zůstává pro většinu lidí ne přesně vysvětleným pojmem. Na konci 19. století si Daniel Swarovski původem Čech nechal patentovat unikátní systém broušení horského křišťálu, který se používá při opracování dodnes. Dříve se pro Swarovski šperky používal horský křišťál - tedy minerál přírodního původu. To však pouze do doby, kdy se začal křišťál začal vyrábět ze skla - tedy synteticky. Dokonalý poměr stran, brus, odraz světla - to jsou základní charakteristiky kamenů, které nesou název Swarovski. Swarovski se stal pojmem v mnoha zemích po celém světě a stále si udržuje své příznivce díky vysoké kvalitě zpracování křišťálů. Swarovski je však pojmem i pro sběratele - typickým příkladem jsou křišťálové figurky zvířecích podob, které po jsou vysoce ceněny právě sběrateli. V praxi se setkáváme s trojím označením pro šperky spjaté s firmou Swarovski:

Šperky Swarovski zdobily od svého počátku mnoho známých osobností. Také mnoho světových návrhářů používalo a stále používá tyto fenomenální křišťály při vývoji nových kolekcí se šperky. Ze současných např. Jean Paul Gaultier nebo Marios Schwab. Prakticky celé minulé století s výjimkou pauzy na světové války protíná samotný vrchol šperkařského průmyslu značka Swarovski. Jmenovat vývoj trendů pro šperky Swarovski by však zabralo několik stránek, tak jmenujme ty aktuální: Poslední trendy krom bohatě zdobených ocelových prstenů, jsou samozřejmě piercingy Swarovski, které dávají těmto šperkům elegantní rozměr. Také designově jednoduché náušnice s křišťály Swarovski se těší velké přízni. Pro fanoušky této značky jsou připraveny barevné kolekce se šperky, které se skládají z náušnic, prstenů, přívěsků a piercingů.

Jemně. Tak by měla znít odpověď na to jak čistit šperky Swarovski. Zvláště tehdy, jsou-li osazeny mnoha drobnými křišťály, které jsou ve šperku uchyceny lepením. Vyhnout se mytí rukou i nádobí s takovými prsteny považujte za samozřejmost. Jednoznačně tím prodloužíte životnost šperku. Šperky Swarovski jsou i přes svou příznivou cenu považovány za luxusní a jako k takovým by se k nim člověk měl i chovat.

Jako u každé značky, na které se snaží přiživovat podvodníci, i při nákupu šperků Swarovski vždy můžete žádat originální certifikáty, kterými prodejce deklaruje původ pro dané šperky Swarowski. Tento certifikát pro šperky si můžete ověřit pak na stránkách http://www.swarovski.com/ , popř. požadovat posouzení pravosti certifikátu.

Firma Swarowski se zabývá nejen šperky. Zde se pro zajímavost můžete podívat, jaké byly hlavní produktové řady firmy Swarovski (od roku 1987 až po současnost):
Zvířata, svícny, vánoční ozdoby, hodiny, těžítka, ovoce a botanické položky, hudební nástroje, betlém, rámy, hračky, krabice na hračky a ostatní předměty různých vzorů a tvarů.
Vyzdvihli bychom například řadu „Krystal paměti" (Crystal memories). Jedná se o produkty, které firma Swarovski uvedla na trh roku 1993 a prodávají se do současnosti. Ze začátku byla tato řada poměrně levná, tudíž to byl dostupný způsob, jak sbírat kameny Swarovski, postupem čase se ale stává dražší a dražší. nahoru

4.1.9. Šperky bižuterie

Bižuterie a šperky módní bižuterie jsou první šperky vyrobené jako výzdoba pro hromadné masy lidí k doplňku módních oděvů nebo kostýmůjako imagemode šperky. Bižuterie vstoupila do výrazného povědomí ve třicátých létech 20-tého století, kdy se levné, elegantní doplňky a imagemode šperky staly neodmyslitelnou součástí módních oděvů, do sortimentu podléhající zejména jejich změnám podle aktuálních módních trendů. Cílem bižuterie je být elegantní, být jak se říká „in" pro krátké časové období, a pak si pořídit šperky bižuterie nové, k nové kolekci odívání, nebo stylu nové módy. Hlavní použití bižuterie je v módě, jako konkurence pro skutečné klenoty a šperky, které jsou nakupovány primárně pro dlouhodobé použití, dárky na památku nebo investice. Kostýmové imagemode šperky módní bižuterie jsou vyrobeny z méně cenných materiálů včetně obecných kovů, skla, plastu a syntetických kamenů, podle nichž se bižuterie dělí (bižuterie kovová, bižuterie skleněná, bižuterie kamenová), tradiční evropská střediska výroby jsou obvykle specializována (šperky bižuterie zlaté a doublé v Pforzheimu a Švábském Gmündu, kamenová v Idar-Obersteinu, stříbrná již od roku 1670 v Hanau, dále v Ženevě, Paříži, Londýně). Počátky české bižuterie spadají do 18. století, kdy vynález skelné kompozice v Turnově řeší konkurenci benátské skelné imitace a vyčerpávání pojizerských ložisek kamenů. Po krizi kolem poloviny 18. století se Turnov vrací ke kamenům (zejména granát). Centrum produkce skelných imitací a výroba bižuterie se přesunuje do Jablonce nad Nisou a okolí. Od 70. let 18. století se rozvíjí pasířství, umožňující i produkci finálních  výrobků bižuterie (zejména broušené skelné imitace kamenů bižuterie, duté stříbřené nebo přebrušované mačkané perly). Od 60. let 19. století se výroba bižuteriešperků módní bižuterie. Od 20. let 20. století se česká bižuterie zkvalitňuje působením výtvarníků Umělecko průmyslové školy (J. Horejc, F. Kysela, J. Brychta, J. Drahoňovský) a absolventů středních průmyslových škol (v roce 1880 byla založena umělecko průmyslová škola v Jablonci, v roce 1920 sklářská škola v Železném Brodě). 40. léta představují dočasný úpadek, od 2. poloviny 50. let se Česká republika stává opět jedním z hlavních producentů bižuteriebižuterie, Jablonecká Bižuterie). Úzká spolupráce s VŠUP vede k uplatnění nových technologií, uměleckých návrhů pro průmyslovou výrobu masového charakteru, zaměřenou zejména na export (těžištěm skleněná bižuterie a kovová bižuterie). zvyšuje zaváděním nových technologií, je rozšířena od Frýdlantu po Semily a koncem století se Jablonecko stává monopolním producentem image mode (Jablonecké sklárny, Železnobrodské sklo, Brusírny kamenů, Skleněná

Historické souvislosti bižuterie

Bižuterie představuje z archeologického hlediska jedinečný fenomén. Jak je známo z archeologických a etnografických výzkumů, je výroba a používání bižuterie jednou z trojice nejstarších industrií v dějinách lidstva (společně s výrobou zbraní a nástrojů), a jako taková je jedním z fundamentálních znaků lidské kultury. 

Smyslem bižuterie je učinit jedince nápadnějším, a tím zlepšit jeho podmínky pro dosažení lepší pozice ve společenské hierarchii skupiny, jejímž je členem. Není zcela náhodou, že používání bižuterie je převážně doménou ženské části populace, alespoň v rámci západní části civilizace. Souvisí to jednoznačně s historicky zděděnou rolí ženy, jejíž pozice ve společnosti byla v průběhu minulách tisíciletí víceméně odvozována od pozice jejího mužského partnera, a tedy bylo (a vlastně dosud je) její nejvlastnější potřebou vzbudit účinný zájem ze strany potenciálních partnerů. To je podstatou prosperity nejen biuterního průmyslu, ale i všech dalších výrob, souvisejících s módou, jako je textilní, oděvní, kožedělný, galanterní aj. průmysl.

S bižuterií jednoznačně souvisí šperkařství (bižuterie je starší obor), kdy se k estetické funkci bižuterie přičlenila další důležitá funkce navíc, a sice vlastní hodnota šperku, daná použitým materiálem. Z hlediska vlastního provedení a zpracování přitom rozdíl mezi bižuterií a šperkem nemusí být vůbec žádný. Nicméně je skutečností, že v průběhu historie právě vlastní hodnota šperků zapříčinala význámný posun prestiže šperků proti bižuterii, což bylo zejména dáno možností užívat šperky pouze mezi privilegovanými vrstvami obyvatelstva. Novodobá bižuterie, jejíž historie je stará zhruba 200 let, doznala svého bouřlivého rozmachu v jednoznačné souvislosti s demokratizací života po antifeudálních revolucích v Evropě a se vzrůstem životní úrovně především středního městského stavu. Do jisté míry stále platí, že bižuterie je v řadě svých komodit odvozována od klenotnictví a slouží jako jeho levnější a dostupnější imitace, většinou se však již jedná o zcela svébytnou a na pravých špercích nezávislou módní oblast.

Bižuterie znamená totéž, co šperky, předměty jsou však vyrobny z běžných materiálů, tj. z obecných kovů, skla, plastických hmot, keramiky, přírodních materiálů a pod. V některých případech se tento pojem používá jako nadřazený pro uvedené ozdobnické předměty bez ohledu na materiál (typicky v anglosaských zemích, kde jewellery, jewelry znamená jak bižuterii, tak šperky). V tomto případě se rozlišuje pravá bižuterie (tj. šperky) a užitková bižuterie (tj. bižuterie v běžném smyslu tohoto slova).
Klasicky se bižuterie členila podle převažujícího materiálu na bižuternii kovovou, skleněnou, plastovou atp., toto členění v současné době je již překonáno, protože se zcela běžně kombinují komponenty z nejrůznějších druhů materiálu a je často obtížné takto vzniklé finální výrobky zařadit.

Štrasová bižuterie

Jedná se o typ kovové bižuterie, používající skleněné kameny ze silně olovnatého skla s vysokým indexem lomu, podle francouzského klenotníka C. F. Strase, užívané k napodobení drahokamů. nahoru

4.2. Šperky podle použití

Prsteny

Prsteny jsou šperky v podobě malého kroužku navlékaného na prst ruky. Často jsou vyrobeny z drahých kovů a zdobeny různými ornamenty či drahými kameny. Některé prsteny neslouží primárně ani tak jako šperky, ale jako nositelé určitého významu či funkce. Podle řecké mytologie mají prsteny připomínat hrdinství Titána Prométhea, který pro lidi ukradl božský oheň a za to byl potrestán přikováním ke skále. Poté, co ho hrdina Héraklés osvobodil, musel jako připomínku svého trestu nosit na prstě kovový článek řetězu, jež ho poutal, se vsazeným kamínkem ze skály, ke které byl přikován.

Prsteny patří mezi nejoblíbenější šperky, které nosí téměř všechny ženy a oblibu si stále častěji získávají u mužského pohlaví. Oblíbené jsou prsteny všech možných stylů, barev a velikostí. Často se zdobí drahými kameny nebo různými ornamenty, oblíbené jsou i prosté hladké kroužky. Prsteny bychom měly vybírat podle tvaru našich prstů. Pro štíhlé a dlouhé prsty se hodí spíše širší prsteny, které prsty dokáží opticky zmenšit. U silnějších prstů je dobré zvolit užší prsten s podlouhlým kamínkem, ten prst opticky zeštíhlí.

Prsteny s významem

Existuje řada dalších prstenů, které mají konkrétní význam. Jde o různé prsteny značící členství ke konkrétní organizaci, prsteny udělované jako vyznamenání či dokládající nějaký konkrétní úspěch (Super Bowl ring, prsten vítěze Stanley Cupu) či úřad (kardinálský prsten) nositele.

Prsteny také mají ústřední význam v některých uměleckých dílech. Nejznamějšími příklady jsou Pán prstenů či Prsten Nibelungův a v našem českém dolíčku je to zejména prsten Arabelin z pohádkového seriálu Arabela. nahoru

Čelenky 

Čelenka je součást oděvu či módní doplněk, který se nosí na čele či kolem hlavy a často má za úkol zachytit vlasy, aby nepadaly do očí. Také může sloužit jako ozdoba nebo pomůcka pro přichycení jiných předmětů na lidskou hlavu. Může mít podobu buď pásu z pružné látky, který obtáčí celou hlavu nebo se upevňuje svázáním tkanic na svých koncích, anebo podkovy z pevné pružné hmoty, většinou z plastu, která svírá hlavu a je vzadu otevřená. Čelenka je starobylá součást oděvu, je také součástí kroje mnoha indiánských kmenů.

Popularita čelenek vzrostla v době 50. a 60. let 20. století za stylu retro. Nyní se ovšem navrátily mezi hlavní módní doplňky a jsou velmi oblíbené. Existuje mnoho druhů čelenek, látkové, šátkové, plastové nebo ručně vyšívané.

Diadém je ozdoba hlavy, také čelenka. Mantila může být také chápána jako řasený druh diadému.

V pravěku ho vytvářeli z opracovaných kostěných destiček nebo zubů. Od eneolitu používali měděný i zlacený plechový pásek zdobený perličkovým vybíjením nebo rytím.

Později kombinovali pásek s drahokamy nebo perlami.

Diadém mohl být těž hedvábnou nebo vlněnou páskou vázanou kolem hlavy, která symbolizovala vítězství. nahoru

Manžetové knoflíky 

Manžetové knoflíky jsou ozdobným doplňkem, jakousi sponou, jež spíná dva cípy manžety košile a bývají používány muži, méně často i ženami. Bývají vyráběny z kovu (často drahého) a někdy bývají doplněny např. drahými kameny, sklem a podobně. V Evropě se manžetové knoflíky používají od 17. století.

Manžetové knoflíky jsou navrženy a určeny jen k použití s francouzskou neboli dvojitou manžetou - ta má na obou cípech knoflíkové dírky, jimiž se manžetový knoflík provleče. Nošení manžetových knoflíků ke košili s jednoduchou manžetou se považuje za společenský prohřešek.

Viditelná a zpravidla větší část manžetových knoflíků bývá často personalisována např. gravírováním nebo rytím monogramů, erbů nebo log firem.

Amulety

Amulet je malý, často ozdobný předmět, který se nosí zpravidla na krku a jemuž se připisují ochranné a jiné blahodárné účinky. Víra v amulet souvisí s prvobytnou magií a fetišismem. Ve starém Egyptě se nosily amulety ve tvaru brouka (posvátný skarabeus). Víra v účinnost amuletu se objevuje i v současnosti.

Přívěsky

Přívěsky jsou šperky, které skvěle doplní každý ženský krk nebo výstřih. Nyní se oblibě těší přívěsky se zvířecími motivy, stálicí zůstávají i osvědčené jemné perličky .

Náhrdelník

Jeden z nejstarších závěsných šperků (kov, mušle, zuby, perly), původně kombinovaný s amuletem nebo přívěskem.

Náramky

Každá holá ženská paže vypadá lépe, když ji zdobí nějaký ten náramek. Dobře zvolený náramek dokáže skvěle doplňit jakýkoliv prstýnek. Při výběru náramku je důležité si ujasnit k jaké příležitosti ho potřebujeme, jestli ke každodennímu běžnému nošení nebo pro určité výjimečné příležitosti. Náramků existuje celá řado od těch masivních a extravagantních až po ty jemné a decentní.

Brože

Brože jsou šperky, které se dají nosit v každém věku, skvěle doplní halenku, svetr, kabát nebo čepici. nahoru

Naušnice

Naušnice jsou šperky krášlící ucho; upevněna většinou prostrčením držátka dírkou v ušním lalůčku, ovinutím řetízku kolem ušního boltce nebo zachycována pomocí skřipce (klipsy). Zhotovovány jsou většinou z drahých kovů. Nejstarší náušnice mají tvar prostých kroužků (náušnice královny Subad v Uru, Mezopotámie). Naušnice tvarově obohatili Asyřané (náušnice hlavně pro muže tvaru hrotu kopí, lopatek, růžice, kotoučů). V Egyptě užívány náušnice od 18.dynastie ve tvaru kotoučů a knoflíků. V Řecku a v době helénismu vyráběny náušnice s figurální výzdobou (ženské a lví hlavy, figurky zavěšené na kotoučích).  Římané nosili kruhovité naušnice, zdobené prolamovaným ornamentem a kameny. V západní Evropě se rozvíjela ve větším měřítku obliba náušnice a jejich tvarové bohatství až od 17.století, kdy začíná móda složitého závěsu s drahokamy. Rozmanitých tvarů dosáhly náušnice zejména na dvoře Ludvíka XIV. a v období rokoka (typ girandoles se třemi drobnými závěsky, posázenými drahokamy; typ pendeloques s dlouhým slzovitým nebo hvězdovitým kyvadélkem; typ briolets s pohyblivě zavěšenými broušenými kameny). V empiru se nosily zejména náušnice typu závěsu s kapkovitou perlou, broušeným polodrahokamem nebo kamejí. Ve 3.čtvrtině 19. století a v období druhého rokoka náušnice složené z několika na sebe zavěšených článků nebo náušnice z dutého zlata proplétaného do uzlů s provlékanými úponky, lístky a kvítky. Od začátku 20. století jsou v oblibě náušnice malých rozměrů většinou se solitérními kameny

Knoflíky

Knoflíky byly známy již v pravěku, ale jejich význam stoupl až v gotice, která přinesla úzké oděvy. Ty se nedaly oblékat bez zapínání, a proto se používalo šněrování nebo knoflíky.

Zavírací špendlík - šokující šperky punku

Stoupenci punku se ztotožňují se vším, co je normálně považováno za nehodnotné. Vedou svůj boj agresivitou svého vzhledu. Oblékají maskáče, potrhaná trička s anarchistickými slogany. Spínacím špendlíkem nejen spínají roztržené části svého oblečení, ale stává se i jejich náušnicí. Místo knoflíků používají spínací špendlíky, míso náramků řetězy a místo náhrdelníku zavěšenou žiletku. I antimóda punku se ale po určité době stala módou.

Piercingové šperky

Piercingobé šperky jsou v dnešní době součástí určitého módního stylu a těší se stále větší oblibě. Nejlepším materiálem pro piercingové šperky je titan, protože na tento kov nebývají žádné alergické reakce. Šperky se ale vyrábí také z chirurgické oceli, zlata a stříbra.

Nejpoužívanější piercingové šperky jsou: činky, banánky, podkovy, labrety, nostily

Piercing je velmi specifický šperk - prochází citlivými body na těle a ve srovnání např. s běžnými náušnicemi do ucha má jeho dřík(tyčku - část procházející tělem) o dost větší tloušťku. Proto je velmi důležité dbát na správný výběr materiálu, ze které je piercing vyroben. Nejrozšířenějším kovem je v současnosti ocel - nazývaná chirurgická ocel s označením 316L. O tomto materiálu se dozvíte více informací v části věnované pro šperky z chirurgické oceli. Tento kov je vzhledem ke svým kvalitativním vlastnostem a zdravotní nezávadnosti ideálním kovem pro výrobu piercingů.

Flakony

Počátky výroby těchto drobných flakonků

© 2008 Soupravy bižuterie | Bižuterie e shop | Svatební bižuterie | Obchodní podmínky bižuterie | Naušnice bižuterie | Náhrdelníky bižuterie | Naušnice bižuterie  | Korálkování | Černá bižuterie |

Partnerské weby: Poháry a karafy dle historických předloh - s nazelenalou barvou a bublinkami ve sklovině